Libouchecký ultramaraton, 26.5.2018

 Libouchec 20:30, 26.5.2018

  Konečně jsem po skoro 170 km na místě. Jedu tou nejblbší cestou, kterou mi naplánoval kamarád „gůgl“ a ještě mě nechal trápit se v Děčíně, kde si klidně naprogramuje cestu přes most, který opravují, a ještě mi to napíše, že je zavřený. Dal jsem si to 2x kolem, abych pochopil, co dělám blbě. Jestli takhle budu blbnout i zítra na trati, tak potěš prdel. Jdu se zaregistrovat, dostávám pivo a jdu se nachystat na zítra. Po zkušenosti z minulého týdne z Rakovnické 60 už raději zůstanu spát v autě. Tam bude větší klid a mám větší šanci, že se vyspím. Omyl. Nevyspal jsem se vůbec. Večer vedle na hřišti hraje hudba. Doufám, že brzy utichne a bude klid. No oslavička se protáhla do dvou do rána. Ale hráli pěkně….

 
 

"Registrační" pivo

Kemp na hřišti

Ráno ve 4:15 mě tahá budík ze spacáku. Pak ve 4:20… 4:25…. Sakra už vstávej, jinak to prose..š.  Záchod jsem stihnul v pohodě ;-) . I něco posnídat. Ve 4:50 začíná rozprava, přivítání a už stojíme na lajně.  A to bych nebyl já, aby vše bylo v pohodě.  To bude dobrý, to dáme až do lesa a pak se uvidí…. 

 

  

Dobré ráno

 

Rozprava před startem

                         
         

Start. 

   Směle všichni vystartují, běží ranním Libouchcem, jen já u tělocvičny (po 50 metrech od startu) odbočuji prudce vlevo a prchám do plechové budky v zázemí tělocvičny… 

Jak jsem rychle do ní zaplul, tak rychle jsem z ní vyplul a snažím se stíhat aspoň část startovního pole. Opět se tu potkávám s Jirkou Hofmanem a Martinou Němečkovou (na FB spravuje Ultramaraton a přátelé) Aspoň tu nejsem sám, blázen, který jde dva ultráče za sebou. Někteří jich chodí i více. To tedy smekám.

       Za chvíli mám poslední chodce a pomalu stahuji i běžce. Opět se to snažím jít na jistotu. Stejně jít to na bednu – na to nemám dnes buňky. Vybíháme z lesa nad Libouchcem a vlevo za kopcem vychází žlutý špunt k teplu. Popisovat cestu na Erbenovu vyhlídku nad Ústím nad Labem nebudu, protože mi z toho vychází jen cik - cak mezi poli, dolů – nahoru – dolů – nahoru a už jsme tam. Čipy máme. Šup s klukem do dírky, zapípat, zablikat, fotku rozhledny a pak zase zpátky do Libouchce stejnou cestou. Kdo chcete popis cesty zpět, tak to bylo nahoru – dolů – nahoru – dolů a pak mezi poli cak – cik a zase mezi domy na stadion. 3,5 hodiny a o 30 km blíže cíli. Paráda! To nám to dnes utíká.

          

                          

             

 Kdo tento závod nezná, tak se jedná o „hvězdicový“ běh. Běží se vlastně tři trasy. Libouchec – Erbenova vyhlídka – Libouchec – Komáří vížka – Libouchec – Děčínský Sněžník – Libouchec. 104 km. Loni jsem se na podobném pěkně vytrápil – byl to Valašský hrb a vůbec mi nesednul. Navíc představa, že budu rvát ty kopce, co jsem právě seběhnul opět nahoru a už jsem na kaši, tak to moc dobré není… Tady to ale bylo jiné. Jiné tempo, jiná pohoda. Úsměvy, zdravení, fandění protiběžců. Jak těch rychlejších, tak těch pomalejších.  

             

Zpět na trať.

Směr Komáří vížka nás vybíhá pět. Každý jdeme to svoje. Pořád se meleme kolem sebe až se to trochu roztrhá. Stoupáme na Panenskou – tam jsme ještě tak nějak na dohled. Pak už cesta mizí v lese a už se neuvidíme až na Zadní Telnici. Cestou míjím krásně čistý, lesní rybníček. A vedle kachen tu plave i něčí hlava. Na rybník je voda nebývale čistá. Překračuji silnici a běžím podle značení dál. Pěkně po prdel v kopřivách. Už jsem stejně jako prase obalený prachem, tak ani moc ty kopřivy nepálí. A klíšťatům vonět také asi moc nebudu.

Panenská

   

     

                                        

   Lesní svážnicí dobíhám do Zadní Telnice. Občerstvovačka je fajn, holky makají a snaží se. Dolévám trochu vody do vaku. Kdo by se s tím tahal, když další občerstvovačka je za 12 km, že jo. Mám něco přes litr pití. To musí stačit…. Nestačilo. Cesta to byla dost těžká. Nejdřív sjezdovkou nahoru, následoval seběh dolů (no ty vole – co taky čekáš, když lezeš na sjezdovku). POTOK. První potok, který je použitelný na zchlazení horké hlavy. Bych se tam nejraději naložil celý. Jedním slovem – boží!!! Už se těším na cestu zpět, až se tam opět opláchnu. Stoupám nahoru, abych opět zase klesnul dolů. Od Telnice mě provází moje kámošky mouchy. A že jich mám… Snažím se je vyfotit, ale holky mi sedají na ruku, ve které držím telefon. A pěkný hrozen. Tak aspoň ty, co mám na hlavě. A že mě milují, holky černý.

Zadní Telnice

Zadní Telnice

 

Stoupání sjezdovkou na Rudný

Rudný

          

Vlhko? Ne, externí chlazení

 Zpátky k pití – nevydrželo. Dva kilometry pod vrcholem mi dochází. Peklo. Supím nahoru, co to dá a snažím se vypnout hlavu, abych nemyslel na cokoliv studeného. V puse se mi začíná dělat pěna. Hm, hezký. Celý přešťastný padám do trávy do stínu stanu občerstvovačky na Komáří vížce a doufám ve studené nealko pivo. Tak smůla, prý jen normální a teplé pivo. Tak prd velebnosti. To bych nedal, to neumím. Moje blbost, měl jsem si ho nechat poslat dropbagem. Příště. Trochu pojíst, hlavně dopít vypocené ztráty a raději rychle pryč. Tady je kilometrově půlka závodu. A tady začal můj boj se žaludkem. Asi už mu nejede druhý víkend kyselá kofola (aspoň tak v tu chvíli chutnala), ionťáky nebo to úmorné vedro. Nebo všechno dohromady.  Nefňukat – makat. Nejlepší recept na všechno. Dokud to nejde horem / dolem, tak přeci v poho, ne?

Kotelní rybník

                      

Komáří vížka

Rudný

U Kyšperku

                 

         

Zpátky v Zadní Telnici

         

         

 Cestou dolů z "komárky"potkávám většinu závodníků. Respektive naprostá většina je nahečmaná na cca pěti kilometrech.  Poslední chodce potkávám někde nad Zadní Telnicí, ale to už mi do ní zbývá asi 2 kilometry.

Zadní Telnice
Dolévám vak doplna, kdyby náhodou. Odsud už je to celé běhací. Zapínám setrvák a prostě jen běžím…

 Přibíhám k tomu lesnímu rybníčku na Panenské a tam se někdo koupe…. Závidím mu… Ale fakt hodně mu závidím. Jak já bych sebou plácnul do vody. Zapuzuji myšlenky na veškerý odpočinek. Teď už to bude skoro celé z kopce. Tedy „jen“ do Libouchce. Ta cestička přes pole vyjetá jen od čtyřkolky mi pěkně zatápí. Na R60 minulý víkend jsem si otlačil nárt a teď stačí blbě došlápnout a skučím, nadávám jako dlaždič. Hýbat s tím nějak jde, tak dobrý. 

Zpět v Libouchci

Moje pocity před posledním okruhem

Vzhůru na Tisou

  V Libouchci si snažím napravit žaludek. Spíš už se do jídla jen nutím. Posledních 25 km.  Dám si trochu melounu, pomeranče, koláčky a nevím co ještě dalšího. Salám a sýr jen zobnu. Do auta nejdu – nic tam nepotřebuji. A těch 50 metrů k němu se mi zdá zbytečných. Za zády nám dobíhají z trasy 50 a 25 km. Ti mají už vyhráno. Ale první ze stovky ještě v cíli není. (Toho potkávám asi 3 kilometry za Libouchcem)
  Na poslední okruh vycházíme ve třech. Kolik ještě času do cíle? Asi 5 hodin? To je ale za tmy. Sakra nemám čelovku. Blbě jsem to spočítal. Tak to tedy ne. Tolik času, to odmítám. Mobilem si svítit fakt nehodlám. Kopnu do vrtule a kde to jde, tam běžím. V hlavě to mám rozdělené na 4 x 6 km. Po Tisou je samoobčerstvovačka. Dávám si teplou kofolu. Blé, málem to šlo všechno zpátky. Dávám si ionťák. Reakce ta samá. Voda. Trochu lepší… Ale je to jako když si v horku vlezete do termálního bazénu, když je venku 35°. Už jen tupě zírám na pivo a váhám…. Tak jo. Dva, tři loky mě snad nepoloží…  Ne, je to v klidu. Hlavně to hned nezapít nějakou vodou.  Nechávám tam za sebou ty dva, co šli se mnou do posledního kola. Stoupám posledních 200 metrů na Tiské stěny a pak už to je prý rovina až do Sněžníku a úplně poslední stoupání je právě na Děčínský Sněžník.  Rovina to byla. A jaká!!!! Na konec dohlédnout nešlo. Ale běží to pěkně. I uteklo to také rychle. Probíhám okolo prvních domků ve Sněžníku. Zdá se mi to nekonečné. Na konci vesnice dobíhám jednoho spoluběžce. Chvíli jdeme spolu a pak se cesta zlomí do posledního stoupání na vrchol. Stromy neřídnou, ale prosvítá mezi nimi nebe. Poslední průrva mezi skalkami a jsem na vrcholu. Chce se mi řvát a brečet najednou. A žaludek na mě ječí celou dobu. PÍVOOOOO!!!!!

Poslední výškové metry

Děčínský Sněžník

        

Výhled na Děčín

 Zahnu doprava k rozhledně. Stan občerstvovačky a tam…. Birell. Moje záchrana. Padám do připravené stoličky. Prý běž si odčipnout, ať nezapomeneš… No tak ještě jednou na nohy a znovu padám do stoličky. Chceš chlazenej? COŽE??? No chceš chlazenej Birell? Jako fakt? No jo. A rychle!!! Dostávám chlazenou kuželku. Pomalu ji žužlám a fakt je to super. Je mi lépe a lépe. Rád bych do sebe nasoukal nějaké jídlo, ale to už nedávám. Mezi tím dochází ten, kterého jsem předbíhal dole ve Sněžníku a za ním v závěsu Andy (http://andynavyletech.blogspot.com/). Zatím druhá žena v pořadí.

 Je čas se zvednout a doběhnout těch ušmudlaných 12 km nazpět.  Je tu krásný výhled na Děčín a okolí. Času není nazbyt, tma se blíží. Hodinky pípnou posledních 5% baterie. Tak to ti hochu do cíle nevydrží. Zdroj je v autě a kabel k hodinkám také tam… Jestli nevydrží přes 100 km, tak se picnu. Přijít o 8 bodů v bodování Garminu za aktivitu přes 100 km - to by mě naštvalo. Už minulý týden, jsem o ně přišel, protože jsem si nastavil před startem špatnou aktivitu. Tak to ne. Pouštím to dolů po šutrech, co mi nárt dovolí. Nad sebou slyším nadávání. To Andy nadává na šutry.  Sněžník a rovina zpět. Potkávám tu postupně skoro celé startovní pole. Zdravíme se, fandíme si vzájemně. Nezávidím jim. Tisá, rychle cucnout piva a pokračovat dál. 101,4 km od startu se mi ukládá aktivita a hodinky usínají. Tak aspoň ty body budou. Teď už navigovat stejně nepotřebuji, cestu znám. Poslední kopeček před cílem vybíhám. Doběh ke hřišti mám už s hudbou. Píp. Je to tam!!! 15:25 na trati, převýšení 3200+ Vítačka v cíli. Zařval jsem si hezky. Ať všichni vědí, že to mám za sebou.  Jsem 10. z 20. mužů a 11. z 27 dokončivších. 

  

                           

   To, v co jsem nikdy nedoufal, že bych vůbec někdy mohl uskutečnit se mi podařilo. Dal jsem dva ultráče ve dvou týdnech. Pořadatelsky velmi povedená akce.  Mapa seděla naprosto přesně. Hodinky mě vedly bez jediné chyby přesně vytyčenou trasou.  Značení trasy? Na tom si pořadatelé dali obzvláště záležet. Občerstvovačky bohatě zásobené, nic nechybělo. Jen příště poprosím, kdyby to nealko pivo bylo i na Komáří Vížce, tak by to bylo za 100 bodů. V cíli už nebyla polévka, ale jen rizoto. Ale i to bylo celkem fajn.

  Dávám si trochu piva. Je mi zle. Cukry chybí, spánek se hlásí. Už to nedávám a lehám si na lavičku. Průběžně mě chodí kontrolovat pořádající kluci a snaží se mi pomoci jakkoliv, aby mi bylo fajn. Tak tohle jsem zažil jen SAARu v Hlinsku.  Kluci díky!!!  Pro mě to byl úžasný závod, který mě bavil od začátku až do konce. Sopky mají něco do sebe 😉.

Rudníček, olé!!!