Rakovnická 60 (alias 100), 19.5.2018

Rakovnická 60 (alias 100), 19.5.2018

Pátek pozdě odpoledne

 Sedám do auta směr Trutnov, kde nabírám Tomáše Pešku a hurá směr Rakovník. Třetí zástupce trutnovska, Dušan Kolesár, za námi přijede ráno na start. Registrace ubytování probíhá v Penzionu Šéba, kde to hučí jak v úlu. Nejen závodníci, ale i místní se sem stahují. Plná hospoda = kvalita zaručena.  Probíhá přednáškový večer. První dva (Milana Sunkovského a Olafa Čiháka) prošvihneme, ale Aleše Zaorala již stíháme. Prohodím pár slov s Jirkou a Hankou Štosovými. Dávám si výborný, hovězí gulášek a jedno točené, abych spláchnul tu dlouhou cestu na start a lépe se spalo.

 Tentokrát zkusím spát v tělocvičně.  Rychle balím věci na ráno a pak hybaj do spacáku. V tělocvičně je dlouho hluk a když vše trochu utichne, tak někdo začne brutálně chrápat. Do ticha tělocvičny… Fakt masakr. Nevím, kolik jsem toho naspal, ale o půl 4 mě budí hlasy na chodbě. A to už nezaberu. Jestli jsem spal přerušovaně 3 hodiny, tak to je moc. Njn úděl společného nocování. Za ty prachy (za dobrovolný příspěvek) na mě nepadá rosa, není mi zima, sprchy a záchod za zadkem.

 Ráno nechávám spacák a věci do sprchy na místě, zbytek jde do tašky a ta do auta. Z auta beru krabici s buchtou a spícím Rakovníkem jdu na start.  Aspoň malý příspěvek do stravovacího fondu. Cena startovného je opět dobrovolná.  To nezažiješ. Tedy oficiálně je to JEDNA koruna. Ale kdo by se v dnešní době platebních karet tahal s kovákama, že jo 😉.

Jirka Štos - 2. v cíli

Rakovník

Registrace

                 

Bude teplo

 Start
 Ač plovoucí, nechávám na ten oficiální v 6:01.  Vybíhá nás asi většina. Hrabu se v telefonu, ještě si ladím první kilometry v mapě. Najednou se otočím a zjišťuji, že jsem na konci startovního pole. Nevadí. Mám naplánované dvě stovky ve dvou týdnech. Tahle je první, tedy volím si svoje pohodové tempo. Nikam nespěchám a v klidu se posunuji startovním polem trochu dopředu. Proběhnu městem a nabíhám na cestu kolem Jalového potoku. Nelíbí se mi tu – nemám rád cesty kolem smradlavých potůčků, a navíc všude kolem cesty po prdel kopřivy. Ale nějak se odsud musíme dostat, tak zatnu zuby a běžím pryč odsud. Vyběhnu na místní cyklostezku. Sluníčko se probouzí, ale ještě nepálí, ale jen ohřívá. Super. Cesta mezi poli mě vede k Senecké hoře. Tady je první kontrola. Je nás tu ještě moc. Stále se ještě motáme všichni dohromady – chodci, cyklisté, běžci.

Rozhledna Senecká hora

 Trasa je souběžná až na Krakovec, takže celou cestu si hlídám, aby mě nezvalchoval nějaký bajker.  Cestou předbíhám naše legendy dálkových pochodů.  Olafa Čiháka poznávám bezpečně. Ale Jirku Hofmana ne. Až o pár kilometrů dál se dozvídám, že to byl ten pán s jezevčíkem.  Dali spolu celou stovku.

   Krakovec. Skřítkové tesaři vylezte z mechu ……

 Na tento hrad jsem se těšil od té doby, co jsem zjistil, že přes něj vede trasa. Dělám slíbené selfíčko a posílám ho Ivče.

Pan Brtník z Brtníku asi spal a pionýři (soudě podle poházeného vercajku a stavebního materiálu) měli zrovna volno…

Je tady malá občerstvovačka.  Pár fotek hradu a jedu dál.

Krakovec

Pionýři nemakají

         

Mistr Jan Hus

Slíbené selfí

                         

 Cesta jede údolím „po potoce“. Jen jednou odbočíme do lesa na Čertový kopec. Na Čertovci je kontrola a pak pěkný padák dolů. Už chápu, proč na FB bylo psáno, aby cyklisté vedli kola.  V hrabance by toho moc neubrzdili. Nabíhám zpět na cestu směr Zvíkovec. Cesta se vlní po obou březích potoka. Tady se přebíhá hodně brodů a lávek. Poslední brod před Zvíkovcem jsem netrefil cestu a šel jsem přímo. A protože jsem byl líný vracet se těch 50 m na správnou cestu, je mi odměnou jedna zmáchaná bota.

Přes brody....

...a lávky

                      

Akáty

      

Zvíkovec – kontrola, větší občerstvovačka a rozdělení tras.

Mají tu docela cvrkot, sjíždějí se tu kolaři z RC60. Dávám si kýbl kofoly a cpu do sebe chleba se škvarkovou pomazánkou – v tu chvíli největší dobrota a palivo, jak má být. Už z Brdské stezky mám vyzkoušené, že mi mastné v žaludku nevadí. Ostatně beru tuk jako nejefektivnější palivo ultraběžce.


                 

Kontrola Lípa

          Cesta stoupá přes Zvíkovec nahoru k Podmoklům a stateckou silnicí mezi poli. Sluníčko do mě valí, co to dá. Tady si navlékám dva běžce. S jedním to spolu táhneme na Lípu. Asi umírám – za mnou je hejno much. Lezou mi všude.  Do nosu, do uší. Nezbývá než být rychlejší. Dolů to moc pustit nejde, trasa vede přímo dolů a cesta tu prostě není. Drž se šipek a leť.  Nejde to. Ztěžkly mi nohy. Suťovisko a listí. Raději sázím na jistotu a v klidu to sejdu dolů. Však jsme ještě pořád na začátku a běhat půjde jinde.

 A šlo to celkem solidně až ke Skryjským jezírkům. Tam projdu skalní průrvou, mrknu dolů kudy dál a přivítá mě široký úsměv Hanky. Já to říkám pořád – Jirka má ten nejusměvavější support na trati. Prohodíme pár slov, udělá mi fotku na památku. Nahoře prý je polévka. Prima. Vydržím k restauraci Trilobit a tam se uvidím. Tady mě překvapí další hrozen lidí. Opět se tu setkávají trasy.  Na polévku jsem přestal mít chuť, raději jí tedy vynechávám. Kofola s ionťákem je jasná volba. Začíná být vedro a o křeče nestojím. Chleba mají jen se sádlem. To už je moc, toho se bojím. Říkám si o suchý chleba. Jen tak plácnu – škoda, že nemáte škvarkovou… Máme!!! No tak hurá! Šup sem s ní. Dávám jeden krajíc, víc se mi tu nechce zdržovat. Lidí tu je neustále až až.  

                              

                    
     

            

O jeden kopec dále se trasa opět oddělí a stovkaři pokračují na Vlastec.  Neznám to tu. Neumím číst – stoupám tedy na „Vlasatec“. Plešoun na "Vlasatci". Aha, tak proto jsem si to tak zkomolil. 😉

 Tady už nejsem sám. Střídáme se s jedním týpkem. Je z Rakovníku a vlastně tedy doma. Táhne mě přes Bušohrad (vtipné poznámky na bývalé prezidenty „JŮESEJ“ pro tentokrát raději spolknu) dále na Broumy a Luh. V Luhu stojí u cesty chlápek. Otočí se, usmívá se a zve nás k hadici, kterou přivázal k zatlučenému klacku a dává na ní zrovna cedulku pitná voda. Tady se poprvé potkávám s Honzou Laňkou. Tomu pánovi jsme neskutečně vděční za tu trochu studené vody.  Konečně ze sebe smývám ta kvanta vypocené soli a přestávám se sám k sobě lepit. Ještě jednou Vám pane děkuji za tu trochu vody pro pocestné.  Aniž bych si to uvědomil, prostě jsem z té hadice napil…. Nevím, čím to bylo, ale od té doby mi je fest šoufl od žaludku. Možná to je jen v mojí hlavě – mám jednu blbou zkušenost z ČUTT, kdy jsem udělal stejnou blbost v Jilemnici a pak to se mnou hooodně zamávalo. 

 Blížíme se ke Karlově vsi, kde už si tu polévku opravdu dám. A jedno nealko pivo. Doufám, že mě to ještě víc nerozkopne a trochu mi to uklidní tu bouři v žaludku. Jím pomalu vývar. Dlabu rohlíky a zapíjím jej pivem. Rozesílám zprávy rodině, jak na tom jsem a rovnou si střihnu Duolingo. Přeci nepřeruším řadu, když už jsem tak daleko, že? 😉  Ještě se nutím spořádat snikrsku – taková nálož energie se vždycky hodí.  Hlavně to v sobě udržet. A to se daří. Na Emilovně mají sraz LČR, hraje hudba. Trochu povyražení cestou rozhodně neuškodí. Ale co je dobré, žaludek mi začal už zase fungovat. 

             

Plešoun na "Vlasatci"

Bušohrad 

   

Uklidňující kombinace

            

 Trochu níže je odbočka do lesa na Malou Pleš. Konečně něco po cestě, co se mi podobá. 8-)  Ta odbočka je blbě značená a není problém jí minout. Navíc nechápu, proč zrovna tady, pod Malou Pleší není kontrola. Tady to přímo vybízí k „ojebání“ trasy. Ale co, každý má svoje svědomí. A já ho mám čisté. Sice se běží asfalt, ale uprostřed cesty je vrstva mechu, tak to je jako v peřince. Konečně se blížím k avizovanému přívozu přes Berounku. Tady je další kontrola. A na ní žádné samolepky. Jen celta a u ní sušící se oblečení (neutopil se snad převozník?). Tak to tu fotím, že jsem tu byl a běžím k řece. Tady čučím do právě odjíždějící loďky a tam lidi, co byli za mnou. Překvapení? Ani ne… Ale jak jsem psal výše – každý má své svědomí….

Převozník Cháron

Musím říci, že převozník je fakt borec – sice vodou moc políbený není (pokud ano, tak se mu omlouvám), ale dává to dobře.  Kolikrát asi jel? 

 

Kontrola přívoz 

       
                        

Cháron

                                       

 Zapisuji čas do logbooku a kontroluji čas kluků, které znám. Mají přede mnou hodně velký náskok. Já jdu na pohodu, kdežto oni to valí. Mám na další víkend naplánovaný další závod - Libouchecký ultramaraton. Nemám potřebu to servat.

  Pomalu stoupám ke křinišťské hájovně. Na Křiništi je další větší občerstvovačka. Je nás tu docela dost. Tady raději dolévám do vaku vodu, něco málo pojíst a hybaj dál.

Odcházím ve stejnou chvíli s Honzou Laňkou. Další z místních, který je tu doma a zná to tu. Prima. Šlape mu to pěkně, kde jde běžet, tak spolu běžíme. Kde ne, tak jdeme. Prima kluk. Žvatláme o všem možném. Od té doby mi cesta ubíhá o dost lépe a není to jen tichá dřina.

Nezabudické skály – krásný výhled na Berounku a její údolí.

Nezabudické skály už s Honzou

Myslivna Křiniště

           

Velká Buková

 Velká Buková
 Tady má Honza sraz se svými rodiči, kteří trasu křižují na kole. Ti nám jedou naproti oznámit, že právě zavřeli rozhlednu. Paní zamkla vodu, popadla řízky a salát a prchla domů.  Má to jedinou výhodu – nemusíme na rozhlednu, ze které prý stejně není nic vidět. Tady nesedí nahraná GPS v hodinkách se značením trati. Trochu váháme, kudy dál, ale nakonec víc věříme šipkám. Sbíháme do Městečka. Honza chce jít do hospody pro pití. Mě se nechce odbočovat z trasy. Loučíme se, že třeba někde na trati. Nakonec si nalévá čaj od rodičů a dobíhá mě. Jsem rád, ve dvou se to vždycky lépe táhne.

Pustověty

Pustověty
  Konečně tolik vytoužená občerstvovačka. Na konci závodu 20 km mezi jídlem a pitím je opravdu hodně. Sypu do sebe jeden chléb za druhým. Nabízí těstovinový salát - normálně to nejím, ale teď to je božská mana. Opět to prolévám vším možným sladkým, abych to už dotáhl do cíle. Honza toho má už plné kecky. Já také nejsem nejčerstvější. Snažím se ho vyburcovat k běhu. Je to jeho první stovka a jede jak namydlenej. Má na to hlavu a ač to bolí, tak pořád ještě běžíme. Cíl je teď jasný zkusit to doběhnout do tmy. Nechce se mi tahat čelovka, a to se daří. Sice svítí lampy, ale pořád ještě je dobře vidět. Poslední mini kopeček kolem obchodky a poslední cílová fotka. Další stovečka na kontě. Za ohromného potlesku probíháme hospodou. Prostě koteeel. Je to tu. Podání ruky, gratulace, diplom. Dotazy, co a jak. Jirka Štos s Hankou mě vřele vítají. Jirka bere druhé místě. Hluboce smekám. Čas má naprosto skvělý. Plynule se zařadil mezi ufony na začátek startovního pole.

Rudníček, olé!!!

Je to tam!!!

       




















 Děkuji pořadatelům za přípravu krásného závodu. Opět jsem díky vám poznal další kus naší krásné země. Vše klapalo, jak mělo. Zázemí v Penzionu Šéba - výborný nápad se skvělým servisem.

                                                          Hýčkejte si to svoje „dítko“.

Občas i po letech je něco poprvé – zdolal jsem stovkovou vzdálenost bez hůlek (a ani mi nechyběly) a poprvé jsem startoval ultra do bílého dne. 

Rudníček, olé!!!