Je 16:00 a sedám do auta směr Mníšek pod Brdy. U Jičína chytám bouřku a déšť. Ten mě provází až před Prahu.
Jsem na místě a odpočívám. Batoh napakovaný a nohy nedočkavé, jen vyběhnout. Jen ta hlava... Dám to ? Uvidím cíl? Zvládl jsem všelicos. A jestli to dám, tak se tím přiblížím ke svému snu.
 |
| Vítejte |
 |
| Boty dolů |
 |
| Předstartovní brífing |
Start!
Promotávám
se Mníškem a už je tu první malé stoupání na Skalku. Odbočuji doleva a se
sklopenou hlavou stoupám křížovou cestou nahoru. Najednou se mi před očima
objevuje v odrazu čelovky černá hladina. Sakra!!! Uprostřed křížové cesty
rybníček jsem nečekal. Málem jsem tam zahučel.
Přebíhám
jeden z mála krátkých úseků po asfaltu a už si to ženeme směr Řitka. No ženeme. Už od začátku se krotím, co to dá a
tempo nijak nepřepaluji. Kopečky trpělivě vycházím, ač v tréninku bych je
v klidu vybíhal. Mám před sebou slušnou porcičku kilometrů, tak kam
spěchat?
Hvížděnec – Kamenná. Stoupání na Kamennou je opravdovou
kančí stezkou. No spíš by tam kanec ani nepáchnul, protože první cca 50 m vede
suťoviskem, které je navíc schované pod spadaným listím. Hůlky jsou v tom
nepoužitelné. Buď se zaboří třetina do šutrů a pak nejde vytáhnout nebo tam
zmizí noha po kotník. Nahoře to dost
fouká, ale nic není zas taková zima, abych se musel obléknout. Bundu si
pošetřím, kdyby se ještě víc ochladilo.
Kousek se běží po hřebeni, který má na šířku asi 20 metrů. Napravo i nalevo to padá prudce dolů. Je mi líto, že to je v noci. Jsou to
krásné kopečky a bylo by fajn to vidět ve dne. Třeba jednou …
Po modré
padáme do Řevnice, kde má být první občerstvovačka. Předem mnou běží Ondra a pálí to dolů cestou necestou –
ztratil jsem modrou, protože se tupě držím světla jeho čelovky a najednou mi
zmizí ve tmě. Tahám telefon, koukám do mapy. Jsem kousek vedle, ale
v pohodě navazuji na cestu. Ještě, že jsem si nahrál trasu do telefonu.
Když už nemám hodinky, tak aspoň toto mě několikrát zachraňuje od zbytečného
bloudění.
Od Řevnice
stoupám kolem Lesního divadla nahoru. První občerstvovačka a na ní Olaf.
Nečekal jsem, že bude v roli dobrovolníka. Ale když tě obsluhuje legenda,
také to není špatné. 😉
Hradiště
Pišťák – vrchol Babka - Jezírko. Jo, asi tam někde se ozvalo z lesa HŮD
HŮD HŮŮŮŮŮ. Škubnu sebou. Co to dopr… Sova, Sýček? Těžko říct, hejkal to snad nebyl. Stále je noc a nic moc nevidím. Nechci pálit
čelovkou velkou šajnu, abych pošetřil baterky, kdybych musel strávit na trati
druhou noc. Ještě že neběžíme po trávě a je relativně sucho. To mi pak vše splývá a odlesky trávy fungují
jako reflexky. Ostatně kořenů a šutrů je všude na cestě dost. Nohy zatím
slouží, stehna ještě nezačala naříkat, tak v poklidu pokračuji Halouny,
Drahlovice na Brdo, kde o kousek dál je další živá kontrola na rozcestí Stožec.
Sice tu hoří ohýnek, ale moc nezahřeje. Spíš čoudí než hoří. Nepříjemně tam
fouká. Zdržíme se asi 5 minut. Klepu se zimou a trvá mi asi 3 kilometry než se
dostanu zpět do provozní teploty. Už asi 5 km běžím spolu s Karlem Bílkem.
Je to lepší než si to dávat sám. Přeci jen, kde není vlastní značení, tak je to
trochu orientační bojovka a ve dvou se ta trasa drží lépe. Stejně na dvou
kilometrech stihneme 2x zakufrovat, ale vždy tak do 200 metrů se najdeme a
někudy přes les se napojujeme zpět na trať . Před Hradcem potkáváme Jara
Kováče. Ten byl kus za námi a najednou je před námi? Divný. Zrovna potvrzuje
další samokontrolu a také se diví. Pak nadávajíce, že prošvihl živou kontrolu na
rozcestí Stožec se otáčí a běží těch 5 km nazpět.
Pak už to je kousek na Hradec. Je půl šesté a
na 40 km překračujeme silnici z Dobříše na Hostomice. Volám rodičům, kteří si
přivstali a jedou mi dělat support na denní část. Jsou někde na Barrandově.
Vody a jídla mám dost, ještě je tedy
nepotřebuji. A na další živou kontrolu to není zas tak
daleko. Ta je na Studeném vrchu. Zima na
něm mu ostudu rozhodně nedělá. Ahoj – ahoj. Buchtu, pepsi, pomeranč. Zajídám to
tučným salámem s chlebem, džus (blé je kyselej) a opět drkotajíce zuby dál
na trať.
 |
| Studený vrch |
Malá Baba, Velká Baba a mezi nimi Fabiánovo
lože. Odbočujeme nahoru na vrch Písek. Je zde radar Řízení letového provozu
České republiky. Pár fotek a ač bych rád
dolů seběhnul, tak mi to terén moc nedovoluje. Volné kameny a usmekané schody
porostlé mechem není pro mě to pravé. Ano, bojím se. Raději delší rychlé kroky než kotník
v sádře.
 |
| Řízení letového provozu České republiky |
Dole
v Běštíně je třetí živá kontrola v Tequila baru. Bar to byl přímo pekelný. Uvnitř vedro od
kamen. Tady je první polévka. Při pohledu na barmanku loupající česnek, mě
trochu zamrazilo. Nakonec jsem jí tam poslal a byl vděčný za trochu toho tepla
a kofolu. V televizi právě začala Panorama na ČT, tak koukám, jaké je u
nás počasí. Mladé Buky – skoro bez sněhu. Před 14. dny se ještě lyžovalo.
 |
| Tequila bar |
Venku už začíná
být tepleji než v noci a hlásí se jasný den, tak jak předpověď
slibovala. Odteď se vracíme do
civilizace a občas proběhneme vesnicí.
Jsme na Plešivci. Haha - plešoun na Plešivci 😉 To je cca polovina trasy a necelých
10 hodin od startu. Píšu domů, že jsem v půlce a jedu dál.
 |
| Plešivec vrchol |
 |
| Plešivec vrchol |
Pod
Plešivcem u Jinců poprvé potkávám svou podporu na trati. Posílám Karla
s Milanem napřed, že se sejdeme v Čenkově na další živé kontrole. Ač jsem
si nic s rodiči nedomluvil, (pouze ať mají dostatek tekutin jakéhokoliv
charakteru) tak mají dvě plné přenosné lednice plné proviantu. V jedné
pití a v druhé jídlo. Takový kuřecí řízeček na trati – to je velice slušná
podpora!!!!
 |
| Mobilní občerstvovačka |
Kluky
dobíhám asi po 300 metrech – trochu bezradní koukají do itineráře a nějak jim
nesedí samokontrola. Kilometry prý sedí, mostek tam je, ale nesedí kontrola.
Podle mapy jsme ale správně, tak hodíme selfíííí (jako že jsme tam byli) a
jedeme dál s tím, že třeba je jinde. Bylo…
Kontrola je fakt asi o kilometr dále.
 |
| Selfíííí |
Čenkov a
Hospoda Za vodou. Dávám si jen rychlý vývar. Jdu ven za rodiči a tam si pakuji
batoh na další kus cesty. Trochu jsem jej odlehčil – paráda. Začínám lehce
cítit stehna, ale překvapivě to ještě jde. Zkouším během cesty 2x2 tablety BCAA
a vypadá to, že to dost pomáhá. Nacpu do sebe další řízeček a zajím to
snikrskou – to je docela slušná nálož a příjmem jakékoliv stravitelné energie
nepohrdám. Prasení dovoleno v jakémkoliv množství, co trávení dovolí. 8-)
 |
| Kopáčovský rybník |
Nějak se
nemůžu dopít. Začíná se dělat teplo a jak tělo není zvyklé na cokoliv nad 10°
tak se hodně potí. Pod Dominikálními pasekami tam pošlu téměř celé nealkopivo a
to mě nabíjí do dalšího kopce.
Pozvolná stoupám s Milanem Šimou rozježděnou
lesní cestou po lesní technice. Ale je to v příjemném chládku, tak to
myslím nevadí. Potkávám rodinu se dvěma
staford teriéry. Opět je mi líto, že kvůli alergii nemůžu mít psa…. ☹
 |
| Pod Provazcem |
O pár set
metrů dál, na křižovatce Pod Provazcem je další živá kontrola. Tam se opět
potkávám s Denisou Vlkovou a Milanem Čaloudem, se kterými se tak nějak začínám
míjet od Čenkova. Na to, že má Denisa za sebou Jarní Šluknovsko, tak si to dává
pěkně. Než odběhneme na další cestu
přibíhá Karel a já pokračuji s Milanem po další hřebenovce přes Malý vrch
a Kuchyňku dále k silnici, kterou jsme přebíhali o kousek výše na 40.
kilometru. Tady jich máme skoro 80. Máme tedy za sebou 2/3 trati. Překvapivě to
zatím jde . Tempo se ustálilo, stále jde běžet, tak uvidím, jak to ještě půjde
dál. Rád bych vydržel běžet někam ke stému kilometru a pak jsem odhodlaný to
aspoň dojít. I kdyby to nemělo být za světla.
 |
| 80 kilometrů v nohách |
 |
| 2/3 cesty za námi |
Před
Kazatelnou utíkám Milanovi – vysypává boty od jehličí a mění ponožky. Dobíhá mě
těsně před Dobříší a jde napřed. Občas popoběhnu, aby mi moc neutekl. Na hrázi
rybníka Papeže jsme opět 4 - Denisa, 2x
Milan a já.
 |
| rybník Papež, Dobříš |
Živá kontrola je u Restaurace Na Prachandě.
Vyhlížím rodiče, ale nejsou tu. Dávám další vývar, nacpu se pomeranči, dvě
tatranky, pepsinu, dolít vodu do vaku a jde se dál.
Rodiče potkávám před Starou Hutí pod dálničním
mostem. Prohodím jen pár slov ve smyslu, že v cíli budu až kdoví kdy.
Podle propočtů mezi 9-10 hodinou večerní. To už pro ně bude dlouho, protože je pak
ještě čeká cesta 2,5 hodinová cesta
domů. Tak prý ještě jednou a tam se dohodneme, co si vezmu sebou a co odvezou.
Pokračujeme
Starou Hutí, kde vzduch stojí. Je tu vedro na zdechnutí tak rychle pryč. Cesta
odbočuje mezi pole a trochu začíná foukat. Je to příjemné. Vyhoupneme se do borovicového lesa. Nějak
jsme se seběhli a já uzavírám skupinu asi 8 lidí. Cesta se příjemně svažuje dolů k řece.
Přibíhám k nějakému strženému mostu. Začíná se mi tu líbit. Mám rád lužní
lesy. Cesta vede kolem řeky nahoru, dolů úzkou cestičkou.
Dobíháme k úzké
lávce a vracíme se kousek zpět proti proudu ke zřícenině mlýnu Plechhamr.
 |
| Plechhamr |
Stoupáme nahoru opravdu úžasným
borovicovo-dubovým lesem. Zem je porostlá mechem. Stromy jsou zakrnělé, ale
spíše z nedostatku vláhy a živin.
Vymotáme se nahoru, když v tom někdo zahlásí – vidíš tu červenou
střechu? Tam pod tím kopcem? Jo jasně vidím.
No tak na ten kopec jdeme a za ní je cíl. Jdu, koukám jako opařený. Vždyť
to je sakra daleko. Kolikátý je to kilometr? Blbě se mi orientuje. A pořád
tahat telefon se mi nechce. Stejně kecá a hlásí mi to o 10 km víc. To mě vadí,
tak sleduji jen čas a kilometry si hlídám podle itineráře. Proklínám Garmin, za
ty jejich debilní aktualizace, za to, že neumí vyrobit hruďák pořádně, aby po
jeden a půl roce používání neumřel?! Měsíc od podání reklamace ale bohužel
končí až v neděli a to mi je dnes prd platné. Teď by se hodily.
Kousek od
Podleského vrchu potkávám mamku, která mi šla kousek naproti. Prý nás tu
nečekala tak brzy, že jsme dost zrychlili. Ani mě to nepřekvapuje. Sice stehna
už se mnou moc nemluví, ale pořád se dá ještě běžet. Beru si zpět čelovku, bundu
a vestu na případnou noc. Banán, trochu coly. Loučím se a teď už budu jen věřit
v sám sebe.
Tady mi všichni utekli a já si dávám sám směr
Lurdy. Mám na výběr mezi kratší a snažší trasou s 20.minutovou penalizací
nebo těžší a o dost krkolomnější přes suťovisko. Jsem sám, jsem běžec a extrémista. Jsem na tom zatím ještě slušně.
Přece tu nejsem, abych běžel zkratkami. Doma by mě to pak mrzelo. Volba je jasná – jde se do Lurd! První
suťovisko je fakt o držku. Volné velké šutry pak kamzičí stezkou na další a pak
prďákem dolů na cestu kolem potoka. Ale mám jí!
SK 26 je moje. V podstatě jsem rád, že se mi tam nic nestalo,
protože tam bych se pomoci asi nedovolal.
 |
| SK 26 V Lurdech |
 |
| Jeskyně |
Podél potoka
směrem na Nový Knín, kde na náměstí je poslední živá kontrola, poslední
polévka, poslední nealkopivo. Všichni
odešli v půlce mojí polévky. Pokud je doběhnu, pak jsem 20 minut před nimi
tak jako tak. Nešli Lurdy…. Stačí mi udržet stávající tempo. To se mi celkem
daří, i když z náměstí jsem málem nesešel, jak mě bolí stehna. Mají za sebou něco málo přes 103 km, tak mají
nárok. A moc dobře ví, že šetřit je nebudu až do cíle. 😉
Skupinku tří dobíhám za vesnicí Krámy. Po
nějakých 5 kilometrech. Ostatní vzali kramle a valí do cíle.
O dva kilometry dál trháme Denisu. Teď už se začíná závodit. Kdo vydrží
tempo do cíle, vyhraje sám nad sebou. Se mnou se trhnul Milan Čaloud. Sice říká, že toho má plné kecky, ale jde mu
to hezky. Má trasu v hlavě, tak se mi s ním dobře běží. Odbočka
vpravo a zrychleně stoupáme nahoru, na poslední kopec. Na Pleš. Aha, to je ten
kopec, nad tou červenou střechou. Jupíjajej. Pod vrcholem potkáváme dva
bloudící - nějaký vtipálek strhal
reflexky ze stromů. Sponky zůstaly, tak
jdeme podle nich a podle mapy v mobilu.
Teď už doběhnu stůj co stůj.
Podle itineráře to jsou už „pouhé“ 3 kilometry. Pošlu tam poslední
přesnídávku. Dochází mi voda, poslední hlt si nechávám až na poslední kilometr
před cílem.
Přeběhneme starou silnici, podběhneme dálnici
a přes běžecký ovál valíme směr cíl. Ještě na oválu dobíháme dalšího běžce
(František Fait) Jirka Větvička a Olaf Čihák nás vítají v cíli. Beru 14.
dělené místo. Nemám penalizaci, tak to je pro mě konečné umístění. Čas 21hodin
a 35 minut.
 |
| František Fait, Milan Čaloud a já ;-) |
14 dnů před
startem mi v hlavě běželo všelicos, jen ne myšlenky na závody. A už vůbec
ne na závod, který měří 120 km.
Týden před
startem jsem na tom byl ještě hůř.
Naštěstí mám prima kamarády, kteří mě dokážou v pravý čas nakopnout
a povzbudit. Děkuji Janičko Cohornová a i Tobě Ivčo.
Moc jste mi pomohli.
Šel jsem do toho s tím, že na času
nezáleží. Ani na umístění. Důležité je ve zdraví protnout cíl. No měl jsem jeden malý cíl – zkusit to do tmy.
Čelovku jsem vytáhnout nemusel – venku svítili lampy. Splněno!!! 😉
Pořadatel slíbil, že cesty povedou co nejvíce
v terénu. Upřímně – nečekal jsem, že to bude cestou necestou. Místy jsem
nechápal, jak vlastně vymyslel kudy ta trasa povede. Ale o to to bylo krásnější
a pestřejší. Díky!
Nic delšího
jsem dosud nešel. Jak kilometrově, tak časově.
Pro mě to byl test všeho. Hlavně jak na tom po zimě jsem. Výsledek
hovoří za sebe.
Poslední díky patří mojí Pétě a mým klukům, kteří mi drželi palečky a fandili na dálku. A vám rodičové také - bez vás by to bylo ještě těžší.
Rudníček,
olé!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat