pondělí 23. dubna 2018

Brdská stezka 2018 51.ročník, 13.-14.4. 2018




    Je 16:00 a sedám do auta směr Mníšek pod Brdy. U Jičína chytám bouřku a déšť. Ten mě provází až před Prahu.  
 Jsem na místě a odpočívám. Batoh napakovaný a nohy nedočkavé, jen vyběhnout. Jen ta hlava... Dám to ? Uvidím cíl? Zvládl jsem všelicos. A jestli to dám, tak se tím přiblížím ke svému snu.

   
Vítejte

Boty dolů
Předstartovní brífing


 Start!

   Promotávám se Mníškem a už je tu první malé stoupání na Skalku. Odbočuji doleva a se sklopenou hlavou stoupám křížovou cestou nahoru. Najednou se mi před očima objevuje v odrazu čelovky černá hladina. Sakra!!! Uprostřed křížové cesty rybníček jsem nečekal. Málem jsem tam zahučel.

 Přebíhám jeden z mála krátkých úseků po asfaltu a už si to ženeme směr Řitka.  No ženeme. Už od začátku se krotím, co to dá a tempo nijak nepřepaluji. Kopečky trpělivě vycházím, ač v tréninku bych je v klidu vybíhal. Mám před sebou slušnou porcičku kilometrů, tak kam spěchat?

 Hvížděnec  – Kamenná. Stoupání na Kamennou je opravdovou kančí stezkou. No spíš by tam kanec ani nepáchnul, protože první cca 50 m vede suťoviskem, které je navíc schované pod spadaným listím. Hůlky jsou v tom nepoužitelné. Buď se zaboří třetina do šutrů a pak nejde vytáhnout nebo tam zmizí noha po kotník.  Nahoře to dost fouká, ale nic není zas taková zima, abych se musel obléknout. Bundu si pošetřím, kdyby se ještě víc ochladilo.  Kousek se běží po hřebeni, který má na šířku asi 20 metrů.  Napravo i nalevo to padá prudce dolů.  Je mi líto, že to je v noci. Jsou to krásné kopečky a bylo by fajn to vidět ve dne. Třeba jednou …

   Po modré padáme do Řevnice, kde má být první občerstvovačka.  Předem mnou běží  Ondra a pálí to dolů cestou necestou – ztratil jsem modrou, protože se tupě držím světla jeho čelovky a najednou mi zmizí ve tmě. Tahám telefon, koukám do mapy. Jsem kousek vedle, ale v pohodě navazuji na cestu. Ještě, že jsem si nahrál trasu do telefonu. Když už nemám hodinky, tak aspoň toto mě několikrát zachraňuje od zbytečného bloudění.
  Od Řevnice stoupám kolem Lesního divadla nahoru. První občerstvovačka a na ní Olaf. Nečekal jsem, že bude v roli dobrovolníka. Ale když tě obsluhuje legenda, také to není špatné. 😉

    Hradiště Pišťák – vrchol Babka - Jezírko. Jo, asi tam někde se ozvalo z lesa HŮD HŮD HŮŮŮŮŮ. Škubnu sebou. Co to dopr… Sova, Sýček?  Těžko říct, hejkal to snad nebyl.   Stále je noc a nic moc nevidím. Nechci pálit čelovkou velkou šajnu, abych pošetřil baterky, kdybych musel strávit na trati druhou noc. Ještě že neběžíme po trávě a je relativně sucho.  To mi pak vše splývá a odlesky trávy fungují jako reflexky. Ostatně kořenů a šutrů je všude na cestě dost. Nohy zatím slouží, stehna ještě nezačala naříkat, tak v poklidu pokračuji Halouny, Drahlovice na Brdo, kde o kousek dál je další živá kontrola na rozcestí Stožec. Sice tu hoří ohýnek, ale moc nezahřeje. Spíš čoudí než hoří. Nepříjemně tam fouká. Zdržíme se asi 5 minut. Klepu se zimou a trvá mi asi 3 kilometry než se dostanu zpět do provozní teploty. Už asi 5 km běžím spolu s Karlem Bílkem. Je to lepší než si to dávat sám. Přeci jen, kde není vlastní značení, tak je to trochu orientační bojovka a ve dvou se ta trasa drží lépe. Stejně na dvou kilometrech stihneme 2x zakufrovat, ale vždy tak do 200 metrů se najdeme a někudy přes les se napojujeme zpět na trať . Před Hradcem potkáváme Jara Kováče. Ten byl kus za námi a najednou je před námi? Divný. Zrovna potvrzuje další samokontrolu a také se diví. Pak nadávajíce, že prošvihl živou kontrolu na rozcestí Stožec se otáčí a běží těch 5 km nazpět.
 Pak už to je kousek na Hradec. Je půl šesté a na 40 km překračujeme silnici z Dobříše na Hostomice. Volám rodičům, kteří si přivstali a jedou mi dělat support na denní část. Jsou někde na Barrandově. Vody a jídla mám dost, ještě je tedy
 nepotřebuji.  A na další živou kontrolu to není zas tak daleko.  Ta je na Studeném vrchu. Zima na něm mu ostudu rozhodně nedělá. Ahoj – ahoj. Buchtu, pepsi, pomeranč. Zajídám to tučným salámem s chlebem, džus (blé je kyselej) a opět drkotajíce zuby dál na trať. 


Studený vrch

 Malá Baba, Velká Baba a mezi nimi Fabiánovo lože. Odbočujeme nahoru na vrch Písek. Je zde radar Řízení letového provozu České republiky.  Pár fotek a ač bych rád dolů seběhnul, tak mi to terén moc nedovoluje. Volné kameny a usmekané schody porostlé mechem není pro mě to pravé. Ano, bojím se.  Raději delší rychlé kroky než kotník v sádře. 

Řízení letového provozu České republiky
       


   

Dole v Běštíně je třetí živá kontrola v Tequila baru.  Bar to byl přímo pekelný. Uvnitř vedro od kamen. Tady je první polévka. Při pohledu na barmanku loupající česnek, mě trochu zamrazilo. Nakonec jsem jí tam poslal a byl vděčný za trochu toho tepla a kofolu. V televizi právě začala Panorama na ČT, tak koukám, jaké je u nás počasí. Mladé Buky – skoro bez sněhu. Před 14. dny se ještě lyžovalo.


Tequila bar
                               

Venku už začíná být tepleji než v noci a hlásí se jasný den, tak jak předpověď slibovala.  Odteď se vracíme do civilizace a občas proběhneme vesnicí.
 Jsme na Plešivci. Haha  - plešoun na Plešivci 😉 To je cca polovina trasy a necelých 10 hodin od startu. Píšu domů, že jsem v půlce a jedu dál.


Plešivec vrchol
  
Plešivec vrchol
 

Pod Plešivcem u Jinců poprvé potkávám svou podporu na trati. Posílám Karla s Milanem napřed, že se sejdeme  v Čenkově na další živé kontrole. Ač jsem si nic s rodiči nedomluvil, (pouze ať mají dostatek tekutin jakéhokoliv charakteru) tak mají dvě plné přenosné lednice plné proviantu. V jedné pití a v druhé jídlo. Takový kuřecí řízeček na trati – to je velice slušná podpora!!!! 

Mobilní občerstvovačka
 Kluky dobíhám asi po 300 metrech – trochu bezradní koukají do itineráře a nějak jim nesedí samokontrola. Kilometry prý sedí, mostek tam je, ale nesedí kontrola. Podle mapy jsme ale správně, tak hodíme selfíííí (jako že jsme tam byli) a jedeme dál s tím, že třeba je jinde. Bylo…  Kontrola je fakt asi o kilometr dále.

Selfíííí
  
 Čenkov a Hospoda Za vodou. Dávám si jen rychlý vývar. Jdu ven za rodiči a tam si pakuji batoh na další kus cesty. Trochu jsem jej odlehčil – paráda. Začínám lehce cítit stehna, ale překvapivě to ještě jde. Zkouším během cesty 2x2 tablety BCAA a vypadá to, že to dost pomáhá. Nacpu do sebe další řízeček a zajím to snikrskou – to je docela slušná nálož a příjmem jakékoliv stravitelné energie nepohrdám. Prasení dovoleno v jakémkoliv množství, co trávení dovolí. 8-) 

Kopáčovský rybník

 Nějak se nemůžu dopít. Začíná se dělat teplo a jak tělo není zvyklé na cokoliv nad 10° tak se hodně potí. Pod Dominikálními pasekami tam pošlu téměř celé nealkopivo a to mě nabíjí do dalšího kopce.
 Pozvolná stoupám s Milanem Šimou rozježděnou lesní cestou po lesní technice. Ale je to v příjemném chládku, tak to myslím nevadí.  Potkávám rodinu se dvěma staford teriéry. Opět je mi líto, že kvůli alergii nemůžu mít psa….


Pod Provazcem


O pár set metrů dál, na křižovatce Pod Provazcem je další živá kontrola. Tam se opět potkávám s Denisou Vlkovou a Milanem Čaloudem, se kterými se tak nějak začínám míjet od Čenkova. Na to, že má Denisa za sebou Jarní Šluknovsko, tak si to dává pěkně.  Než odběhneme na další cestu přibíhá Karel a já pokračuji s Milanem po další hřebenovce přes Malý vrch a Kuchyňku dále k silnici, kterou jsme přebíhali o kousek výše na 40. kilometru. Tady jich máme skoro 80. Máme tedy za sebou 2/3 trati. Překvapivě to zatím jde . Tempo se ustálilo, stále jde běžet, tak uvidím, jak to ještě půjde dál. Rád bych vydržel běžet někam ke stému kilometru a pak jsem odhodlaný to aspoň dojít. I kdyby to nemělo být za světla.



80 kilometrů v nohách


2/3 cesty za námi
 

 Před Kazatelnou utíkám Milanovi – vysypává boty od jehličí a mění ponožky. Dobíhá mě těsně před Dobříší a jde napřed. Občas popoběhnu, aby mi moc neutekl. Na hrázi rybníka Papeže jsme opět 4 -  Denisa, 2x Milan a já.


rybník Papež, Dobříš

 Živá kontrola je u Restaurace Na Prachandě. Vyhlížím rodiče, ale nejsou tu. Dávám další vývar, nacpu se pomeranči, dvě tatranky, pepsinu, dolít vodu do vaku a jde se dál.
 Rodiče potkávám před Starou Hutí pod dálničním mostem. Prohodím jen pár slov ve smyslu, že v cíli budu až kdoví kdy. Podle propočtů mezi 9-10 hodinou večerní. To už pro ně bude dlouho, protože je pak ještě čeká cesta  2,5 hodinová cesta domů. Tak prý ještě jednou a tam se dohodneme, co si vezmu sebou a co odvezou.
 Pokračujeme Starou Hutí, kde vzduch stojí. Je tu vedro na zdechnutí tak rychle pryč. Cesta odbočuje mezi pole a trochu začíná foukat. Je to příjemné.  Vyhoupneme se do borovicového lesa. Nějak jsme se seběhli a já uzavírám skupinu asi 8 lidí.  Cesta se příjemně svažuje dolů k řece. Přibíhám k nějakému strženému mostu. Začíná se mi tu líbit. Mám rád lužní lesy. Cesta vede kolem řeky nahoru, dolů úzkou cestičkou.
  Dobíháme k úzké lávce a vracíme se kousek zpět proti proudu ke zřícenině mlýnu Plechhamr. 


Plechhamr

 Stoupáme nahoru opravdu úžasným borovicovo-dubovým lesem. Zem je porostlá mechem. Stromy jsou zakrnělé, ale spíše z nedostatku vláhy a živin.  Vymotáme se nahoru, když v tom někdo zahlásí – vidíš tu červenou střechu? Tam pod tím kopcem? Jo jasně vidím.  No tak na ten kopec jdeme a za ní je cíl. Jdu, koukám jako opařený. Vždyť to je sakra daleko. Kolikátý je to kilometr? Blbě se mi orientuje. A pořád tahat telefon se mi nechce. Stejně kecá a hlásí mi to o 10 km víc. To mě vadí, tak sleduji jen čas a kilometry si hlídám podle itineráře. Proklínám Garmin, za ty jejich debilní aktualizace, za to, že neumí vyrobit hruďák pořádně, aby po jeden a půl roce používání neumřel?! Měsíc od podání reklamace ale bohužel končí až v neděli a to mi je dnes prd platné. Teď by se hodily.
 Kousek od Podleského vrchu potkávám mamku, která mi šla kousek naproti. Prý nás tu nečekala tak brzy, že jsme dost zrychlili. Ani mě to nepřekvapuje. Sice stehna už se mnou moc nemluví, ale pořád se dá ještě běžet. Beru si zpět čelovku, bundu a vestu na případnou noc. Banán, trochu coly. Loučím se a teď už budu jen věřit v sám sebe.
 Tady mi všichni utekli a já si dávám sám směr Lurdy. Mám na výběr mezi kratší a snažší trasou s 20.minutovou penalizací nebo těžší a o dost krkolomnější přes suťovisko. Jsem sám, jsem běžec  a extrémista. Jsem na tom zatím ještě slušně. Přece tu nejsem, abych běžel zkratkami. Doma by mě to pak mrzelo.  Volba je jasná – jde se do Lurd! První suťovisko je fakt o držku. Volné velké šutry pak kamzičí stezkou na další a pak prďákem dolů na cestu kolem potoka. Ale mám jí!  SK 26 je moje. V podstatě jsem rád, že se mi tam nic nestalo, protože tam bych se pomoci asi nedovolal. 


 
SK 26 V Lurdech


Jeskyně 


 Podél potoka směrem na Nový Knín, kde na náměstí je poslední živá kontrola, poslední polévka, poslední nealkopivo.  Všichni odešli v půlce mojí polévky. Pokud je doběhnu, pak jsem 20 minut před nimi tak jako tak. Nešli Lurdy…. Stačí mi udržet stávající tempo. To se mi celkem daří, i když z náměstí jsem málem nesešel, jak mě bolí stehna.  Mají za sebou něco málo přes 103 km, tak mají nárok. A moc dobře ví, že šetřit je nebudu až do cíle. 😉
   Skupinku tří dobíhám za vesnicí Krámy. Po nějakých 5 kilometrech. Ostatní vzali kramle a valí  do cíle.  O dva kilometry dál trháme Denisu. Teď už se začíná závodit. Kdo vydrží tempo do cíle, vyhraje sám nad sebou. Se mnou se trhnul  Milan Čaloud.   Sice říká, že toho má plné kecky, ale jde mu to hezky. Má trasu v hlavě, tak se mi s ním dobře běží. Odbočka vpravo a zrychleně stoupáme nahoru, na poslední kopec. Na Pleš. Aha, to je ten kopec, nad tou červenou střechou. Jupíjajej. Pod vrcholem potkáváme dva bloudící  - nějaký vtipálek strhal reflexky ze stromů. Sponky zůstaly,  tak jdeme podle nich a podle mapy v mobilu.  Teď už doběhnu stůj co stůj.  Podle itineráře to jsou už „pouhé“ 3 kilometry. Pošlu tam poslední přesnídávku. Dochází mi voda, poslední hlt si nechávám až na poslední kilometr před cílem.
 Přeběhneme starou silnici, podběhneme dálnici a přes běžecký ovál valíme směr cíl. Ještě na oválu dobíháme dalšího běžce (František Fait) Jirka Větvička a Olaf Čihák nás vítají v cíli. Beru 14. dělené místo. Nemám penalizaci, tak to je pro mě konečné umístění. Čas 21hodin a 35 minut.


František Fait, Milan Čaloud a já ;-)







 Zpětný pohled.

 14 dnů před startem mi v hlavě běželo všelicos, jen ne myšlenky na závody. A už vůbec ne na závod, který měří 120 km.

Týden před startem jsem na tom byl ještě hůř.  Naštěstí mám prima kamarády, kteří mě dokážou v pravý čas nakopnout a povzbudit.  Děkuji Janičko Cohornová a i Tobě Ivčo. Moc jste mi pomohli.

 Šel jsem do toho s tím, že na času nezáleží. Ani na umístění. Důležité je ve zdraví protnout cíl.  No měl jsem jeden malý cíl – zkusit to do tmy. Čelovku jsem vytáhnout nemusel – venku svítili lampy.  Splněno!!! 😉

 Pořadatel slíbil, že cesty povedou co nejvíce v terénu. Upřímně – nečekal jsem, že to bude cestou necestou. Místy jsem nechápal, jak vlastně vymyslel kudy ta trasa povede. Ale o to to bylo krásnější a pestřejší.  Díky!

Nic delšího jsem dosud nešel. Jak kilometrově, tak časově.  Pro mě to byl test všeho. Hlavně jak na tom po zimě jsem. Výsledek hovoří za sebe.

Poslední díky patří mojí Pétě a mým klukům, kteří mi drželi palečky a fandili na  dálku. A vám rodičové také - bez vás by to bylo ještě těžší.



                                                                                         Rudníček, olé!!!