Krakonošova stovka popáté...

52. Krakonošova stovka

 Začnu trochu jinak. Začnu historií Krakonošovy stovky. Ne té oficiální, (ta je „obecně“ známá), ale té mojí.

 Je to 5 let, co jsem s Vaškem a Dejvem běžel z Ádru do Trutnova, jako trénink na svou první K100. Bylo to něco okolo 35 km. Já v té době nejedl maso a celkově blbnul s jídlem. No tehdy jsem toho měl fakt plné kecky. Ale víte, jak to je. Dal jsem 35 kilometrů, a to už do 100 je jenom 65 km. Co to je… Kdysi jsem dal K55, a to jsem jen jezdil na kole. Tak proč bych nedal stovku? Zkrátka to bude pudový – buď to „pude“ nebo to „nepude“. 😉 

První K100

 Žalý – pohoda. Na Mísečky valíme, jako bychom běželi desítku. Seběh do Harrachova – ten to zařídil. 30 km, nějak to začíná bolet. Na Voseckou to byl už tak trochu „voser“. Petrovka – tam začínám cítit úpon na koleni. Polsko – koleno na mě ječí, ale jdu dál. Sněžka / Pomezní boudy – stehna na kaši, kolena se mnou nemluví už obě. Už od Pomezek jdu jako bych měl rozporky v kolenou, ale ještě kráčím rychlostí v tu chvíli maximální. Rychlostí kachny. Ale rozhodně ne letící. On ten pohyb i tak vypadal. Ga, ga, ga…  Chata Jana / Velká Úpa / Pec – kluci na mě pořád čekají. Posílám je napřed už od Pomezek. V Peci jim už došla trpělivost a konečně jsem se svými bolístkami sám.  Poslední kopec na Hrnčířské boudy a pak 11,5 km do Vrchlabí. Peklo nastalo nad Lanovem. Ten poslední kopec dolů je na roztřískaná stehna fakt peklo. Kdo šel, ten ví, co tím myslím. Stál jsem tam opřený o hůlky, doslova čuměl na ten prďák dolů a chtělo se mi brečet, protože jsem nevěděl, jestli to mám zcouvat po čtyřech nebo jak se vůbec skoulet dolů. Vrchlabí – celý happy jsem prokulhal cílem. Semínko bylo zaseto. 

Čas 18:03.

 

Druhá K100 – nenáviděný ročník aneb poprvé do Karpacze

 To bylo poprvé, kdy se nešlo na Sněžku. Vše probíhalo v pohodě, až na Karpacz. Bylo slíbeno, že Polsko bude značeno – velký prd. Byla nás skupinka asi 15 lidí a všichni jsme tam bezradně bloudili. I do centra jsme se podívali. Časová ztráta asi 30-40 minut, ale psychicky mě to hezky skoplo. Domek Laboranta jsme našli, jen nás tam doběhla Lucka. Soví sedlo je krásné – makačka, jak má být.

Čas byl zklamání – 17:34

Třetí K100 – nejvíc nejlepší ročník.

 Tady se to povedlo. Tady to sedlo. Valíme to s Dejvem, co to dá. Nikde žádný průšvih, běžíme toho podstatně víc než předchozí ročníky a polemizujeme, za kolik jsme schopní to dát. Vypadalo to reálně na 14 hodin, ale když mákneme, tak to bude kolem 13 hodin. Oficiální čas 12:44 a 28. místo. Stihli jsme ještě mamku a Honzíka před startem K25. Měsíc jsem byl jako na obláčku. Spokojený, šťastný. Jenže zbytek sezóny byl pro mě špatný. Ne fyzicky, ale hlava blbla. Jak to správně napsat? Ztráta motivace? Běžecká prokrastinace? Na podzim se k tomu přidalo pár bolístek a už jsem se vezl.

Jdeme na to parťáku...

Nebolí, nebolí!!!

Čtvrtá K100

 Tři dny před startem neustále prší. Ještě 10 minut před startem hory táhnou černé mraky a podle radaru je nahoře pořádná mela. Jít hned v 8 nebo počkat na devátou? Kašlu na to – jdu hned.  Měl jsem jít sám, ale na startu se objevuje Dejv, který měl být v práci a že jdeme na to. Pod 13 hodin jako loni? Jo jasně. Bylo to dobrý až někam po Voseckou. Nepočítám-li, že v Kotelních jamách bylo vody po kotníky. Pak to začalo drhnout. Na kopcích mlha, že jsem si sotva viděl na špičky nohou (a to si fakt nevymýšlím), foukalo jako prase. Lužická a pak hurá na trail. Ty tři dny deště to změnily na totální bažinu. Navíc od Violíku Dejvovi blbne čelovka a skoro zhasíná. V Polsku zhasíná definitivně. Jdeme stylem já dva kroky – otočka – posvítit dozadu – Dejv dva kroky. Na dřevěných chodnících se už rozednívá. Víme, že už tu ztrátu nedohoníme.

 Sněžka – to byl masakr sám o sobě. Uragán, že to se mnou několikrát málem praštilo o zem a teplota kolem nuly tomu moc nepřidala. Nemít hůlky, tak jsem letěl jak veverka do Obřáku.

Čas 15:16 je trochu zklamání, ale vzhledem k situacím, které nastaly to mohlo být horší.

Foto: hory200.rajce.idnes.cz

Pátá K100

Letos sám, za své a po svém. Je sucho. Letos jí poprvé zkusím bez hůlek. Uvidím, jak mi to bude chutnat. Zkoušel jsem to na R60 i na LUM a šlo to, tak proč ne tady? Letos mě Dejv na startovní čáře nepřekvapuje a tvrdne v práci.  Startuji krátce po 8 hodině v duchu startu na LUM (pro ty, co nečetli: start – otočka na WC a opět start). Stopky zapínám hned u DDM. Když okruh, tak ať je celý. Vybíhám kolem hřbitova. Místní tu mají menší pařbu – jeden se mi posmívá ve smyslu, bych Tě chtěl vidět zítra, jestli taky poběžíš. Neboj vole, poběžím.

S Luckou

Lenka a Standa

Jde se na to!!!

  Valteřice. Nechávám za sebou Lucku, ale nějak tuším, že ji budu mít pořád za zadkem a nedá mi to zadarmo. A to samé Lenka. Tu vidím před sebou pod Křížovkami a dobíhám jí až pod škodováckou chatou cestou na Žalý. Jdeme kus spolu. Valí to neskutečně. Pod Žalým vidím jen její záda. Dobíhám jí až nad Špindlem, na odbočce na Mísečky. Valí neskutečné bomby, a i když jen jde, tak jí nestíhám. Na Mísečkách vycházíme spolu. Promotat se tím staveništěm – to je na navigaci. Vím kudy, o to je to jednodušší. Za Mísečkami jí opouštím. Před odbočkou mě předbíhá neskutečným tempem Radek Brunner. Jede jak mašina kopec nekopec. Dvoračky – Ručičky – Harrachov. Seběh dávám v pohodě. Nohy už si začínají za ty roky zvykat i na seběhy. Rychle chleba, kotel čaje a hybaj na kopec. Mezi dveřmi na sebe narážíme s Lenkou.

 Okolo Mumlavy fučí studený vítr. Jak jinak než protivítr.  Podle předpovědi má být téměř bezvětří. Krakonošova snídaně / Vosecká. Dole na odbočce pořád vítr proti. No jo, ale skokově se zvedla teplota snad o 5°.  Najednou je teplíčko a už nemám potřebu si oblékat vestičku. Nahoře jí ale oblékám. Víc toho na oblečení nemám a dvě vrstvy jsou pořád víc než jen tričko a návleky na ruce. Vosecká / Lužická bouda. Je jasno, lehký a teplý vánek. Cesta ubíhá a já se těším na polévku. Dávám si zeleninovou a dva rohlíky. Dolévám vodu do pytle a jde se na polský trail. Opět na sebe s Lenkou narážíme mezi dveřmi. A pod Špindlerovkou s Luckou.

 Letos nemám koule to běžet. Nevím proč, ale nejde mi to. Tak to rychle překráčím a rozbíhám to až na chodnících. Padám dolů do Karpacze. Od Polany je to výborně značené až k Domku Laboranta. Volám taťkovi, kde jsem. Už je na Pomezkách a čeká. Kontrola, rychle pojíst pár sladko-slaných polských sušenek a hurá na Soví sedlo. Tady mě urvali dva a třetího nechávám daleko za sebou.  Tady to zadarmo není nikdy. No vida. I bez hůlek na tom nohy nejsou hůř než jindy. Takže to jde. Píšu domů, píšu Jirkovi. Fandí mi na dálku. Pomohlo mi to, díky!!!

Polana

Sněžka a zbytky sněhu na svazích

                   

Východ slunce nad Karpaczem

 

  

Pod Sovím sedlem

Pouhých 50 metrů od hlavní cesty na Sněžku

 Pomezky. Potkávám se s taťkou, moc toho neodhazuji. Nemám co. Už jsem výbavu eliminoval na minimum. Jen čelovku, prázdné obaly od přesnídávek. Napakuji nové přesnídávky, dolévám tu svou úžasnou směsku a hurá do Spáleného mlýna.

Spálený mlýn

Velká Úpa

Tady to začíná prověřovat. Kdo je načatý, ten se dorazí. Kdo je ještě ok, tady se načne. U mě nastala ta druhá varianta. Bouda Jana a pak brutal sešup do Velké Úpy. Kdo tady byl načatý, tady se dorazí. Asfaltová část je krutá a oflákává stehna, co se do nich vejde. Do Pece celou cestu běžím, ať to mám rychle za sebou. Kontrola. Poslední kopeček na Hrnčířské boudy. Jdeme společně s 3. ženou v pořadí. Je plná elánu a jde jí to pěkně. Poslední seběh do Lanova. Jsem vysušenej jak treska i když pití ještě mám. Dal bych si sklenici studené vody. Pepsi mi už nefrčí ani omylem. Jsem ochotný i někde poprosit, ale jako na potvoru jsou všichni na sobotních nákupech. Tak se aspoň chladím v potůčku u cesty. Posledních 6 km. Ten žlutej nad hlavou do mě šije, co to dá. Ještě jeden brod, kam můžu strčit hlavu a schladit se.  Pak už ty 2 kilometry nějak dotáhnu. Chci to dát po 14:30, tak to mydlím, co mi nohy dovolí. Před parkem ještě předbíhám jednoho poláka, který se za mnou chytnul před Pecí a pak mi zdrhnul. Jen na něj kývnu, jako že jdeme. Jen apaticky zakroutil hlavou. Tak aspoň jeden korálek…

Oficiální čas mám 14:25 a beru 68. místo. Po svém a za své. Není mi blbě, což je u mě v cíli neobvyklé. Dávám si snídaňový guláš. Píše Dejv – nechápu, jak to udělal, ale ví výsledky dříve než já.

Je to tam!!!

Gulášek v bříšku - spokojenost na líčku

Díky pořadatelům, že dobře označili Polsko. A Krakonošovi za neobvyklé (na K100) počasí.

Rudníček, olé!!!

Libouchecký ultramaraton, 26.5.2018

 Libouchec 20:30, 26.5.2018

  Konečně jsem po skoro 170 km na místě. Jedu tou nejblbší cestou, kterou mi naplánoval kamarád „gůgl“ a ještě mě nechal trápit se v Děčíně, kde si klidně naprogramuje cestu přes most, který opravují, a ještě mi to napíše, že je zavřený. Dal jsem si to 2x kolem, abych pochopil, co dělám blbě. Jestli takhle budu blbnout i zítra na trati, tak potěš prdel. Jdu se zaregistrovat, dostávám pivo a jdu se nachystat na zítra. Po zkušenosti z minulého týdne z Rakovnické 60 už raději zůstanu spát v autě. Tam bude větší klid a mám větší šanci, že se vyspím. Omyl. Nevyspal jsem se vůbec. Večer vedle na hřišti hraje hudba. Doufám, že brzy utichne a bude klid. No oslavička se protáhla do dvou do rána. Ale hráli pěkně….

 
 

"Registrační" pivo

Kemp na hřišti

Ráno ve 4:15 mě tahá budík ze spacáku. Pak ve 4:20… 4:25…. Sakra už vstávej, jinak to prose..š.  Záchod jsem stihnul v pohodě ;-) . I něco posnídat. Ve 4:50 začíná rozprava, přivítání a už stojíme na lajně.  A to bych nebyl já, aby vše bylo v pohodě.  To bude dobrý, to dáme až do lesa a pak se uvidí…. 

 

  

Dobré ráno

 

Rozprava před startem

                         
         

Start. 

   Směle všichni vystartují, běží ranním Libouchcem, jen já u tělocvičny (po 50 metrech od startu) odbočuji prudce vlevo a prchám do plechové budky v zázemí tělocvičny… 

Jak jsem rychle do ní zaplul, tak rychle jsem z ní vyplul a snažím se stíhat aspoň část startovního pole. Opět se tu potkávám s Jirkou Hofmanem a Martinou Němečkovou (na FB spravuje Ultramaraton a přátelé) Aspoň tu nejsem sám, blázen, který jde dva ultráče za sebou. Někteří jich chodí i více. To tedy smekám.

       Za chvíli mám poslední chodce a pomalu stahuji i běžce. Opět se to snažím jít na jistotu. Stejně jít to na bednu – na to nemám dnes buňky. Vybíháme z lesa nad Libouchcem a vlevo za kopcem vychází žlutý špunt k teplu. Popisovat cestu na Erbenovu vyhlídku nad Ústím nad Labem nebudu, protože mi z toho vychází jen cik - cak mezi poli, dolů – nahoru – dolů – nahoru a už jsme tam. Čipy máme. Šup s klukem do dírky, zapípat, zablikat, fotku rozhledny a pak zase zpátky do Libouchce stejnou cestou. Kdo chcete popis cesty zpět, tak to bylo nahoru – dolů – nahoru – dolů a pak mezi poli cak – cik a zase mezi domy na stadion. 3,5 hodiny a o 30 km blíže cíli. Paráda! To nám to dnes utíká.

          

                          

             

 Kdo tento závod nezná, tak se jedná o „hvězdicový“ běh. Běží se vlastně tři trasy. Libouchec – Erbenova vyhlídka – Libouchec – Komáří vížka – Libouchec – Děčínský Sněžník – Libouchec. 104 km. Loni jsem se na podobném pěkně vytrápil – byl to Valašský hrb a vůbec mi nesednul. Navíc představa, že budu rvát ty kopce, co jsem právě seběhnul opět nahoru a už jsem na kaši, tak to moc dobré není… Tady to ale bylo jiné. Jiné tempo, jiná pohoda. Úsměvy, zdravení, fandění protiběžců. Jak těch rychlejších, tak těch pomalejších.  

             

Zpět na trať.

Směr Komáří vížka nás vybíhá pět. Každý jdeme to svoje. Pořád se meleme kolem sebe až se to trochu roztrhá. Stoupáme na Panenskou – tam jsme ještě tak nějak na dohled. Pak už cesta mizí v lese a už se neuvidíme až na Zadní Telnici. Cestou míjím krásně čistý, lesní rybníček. A vedle kachen tu plave i něčí hlava. Na rybník je voda nebývale čistá. Překračuji silnici a běžím podle značení dál. Pěkně po prdel v kopřivách. Už jsem stejně jako prase obalený prachem, tak ani moc ty kopřivy nepálí. A klíšťatům vonět také asi moc nebudu.

Panenská

   

     

                                        

   Lesní svážnicí dobíhám do Zadní Telnice. Občerstvovačka je fajn, holky makají a snaží se. Dolévám trochu vody do vaku. Kdo by se s tím tahal, když další občerstvovačka je za 12 km, že jo. Mám něco přes litr pití. To musí stačit…. Nestačilo. Cesta to byla dost těžká. Nejdřív sjezdovkou nahoru, následoval seběh dolů (no ty vole – co taky čekáš, když lezeš na sjezdovku). POTOK. První potok, který je použitelný na zchlazení horké hlavy. Bych se tam nejraději naložil celý. Jedním slovem – boží!!! Už se těším na cestu zpět, až se tam opět opláchnu. Stoupám nahoru, abych opět zase klesnul dolů. Od Telnice mě provází moje kámošky mouchy. A že jich mám… Snažím se je vyfotit, ale holky mi sedají na ruku, ve které držím telefon. A pěkný hrozen. Tak aspoň ty, co mám na hlavě. A že mě milují, holky černý.

Zadní Telnice

Zadní Telnice

 

Stoupání sjezdovkou na Rudný

Rudný

          

Vlhko? Ne, externí chlazení

 Zpátky k pití – nevydrželo. Dva kilometry pod vrcholem mi dochází. Peklo. Supím nahoru, co to dá a snažím se vypnout hlavu, abych nemyslel na cokoliv studeného. V puse se mi začíná dělat pěna. Hm, hezký. Celý přešťastný padám do trávy do stínu stanu občerstvovačky na Komáří vížce a doufám ve studené nealko pivo. Tak smůla, prý jen normální a teplé pivo. Tak prd velebnosti. To bych nedal, to neumím. Moje blbost, měl jsem si ho nechat poslat dropbagem. Příště. Trochu pojíst, hlavně dopít vypocené ztráty a raději rychle pryč. Tady je kilometrově půlka závodu. A tady začal můj boj se žaludkem. Asi už mu nejede druhý víkend kyselá kofola (aspoň tak v tu chvíli chutnala), ionťáky nebo to úmorné vedro. Nebo všechno dohromady.  Nefňukat – makat. Nejlepší recept na všechno. Dokud to nejde horem / dolem, tak přeci v poho, ne?

Kotelní rybník

                      

Komáří vížka

Rudný

U Kyšperku

                 

         

Zpátky v Zadní Telnici

         

         

 Cestou dolů z "komárky"potkávám většinu závodníků. Respektive naprostá většina je nahečmaná na cca pěti kilometrech.  Poslední chodce potkávám někde nad Zadní Telnicí, ale to už mi do ní zbývá asi 2 kilometry.

Zadní Telnice
Dolévám vak doplna, kdyby náhodou. Odsud už je to celé běhací. Zapínám setrvák a prostě jen běžím…

 Přibíhám k tomu lesnímu rybníčku na Panenské a tam se někdo koupe…. Závidím mu… Ale fakt hodně mu závidím. Jak já bych sebou plácnul do vody. Zapuzuji myšlenky na veškerý odpočinek. Teď už to bude skoro celé z kopce. Tedy „jen“ do Libouchce. Ta cestička přes pole vyjetá jen od čtyřkolky mi pěkně zatápí. Na R60 minulý víkend jsem si otlačil nárt a teď stačí blbě došlápnout a skučím, nadávám jako dlaždič. Hýbat s tím nějak jde, tak dobrý. 

Zpět v Libouchci

Moje pocity před posledním okruhem

Vzhůru na Tisou

  V Libouchci si snažím napravit žaludek. Spíš už se do jídla jen nutím. Posledních 25 km.  Dám si trochu melounu, pomeranče, koláčky a nevím co ještě dalšího. Salám a sýr jen zobnu. Do auta nejdu – nic tam nepotřebuji. A těch 50 metrů k němu se mi zdá zbytečných. Za zády nám dobíhají z trasy 50 a 25 km. Ti mají už vyhráno. Ale první ze stovky ještě v cíli není. (Toho potkávám asi 3 kilometry za Libouchcem)
  Na poslední okruh vycházíme ve třech. Kolik ještě času do cíle? Asi 5 hodin? To je ale za tmy. Sakra nemám čelovku. Blbě jsem to spočítal. Tak to tedy ne. Tolik času, to odmítám. Mobilem si svítit fakt nehodlám. Kopnu do vrtule a kde to jde, tam běžím. V hlavě to mám rozdělené na 4 x 6 km. Po Tisou je samoobčerstvovačka. Dávám si teplou kofolu. Blé, málem to šlo všechno zpátky. Dávám si ionťák. Reakce ta samá. Voda. Trochu lepší… Ale je to jako když si v horku vlezete do termálního bazénu, když je venku 35°. Už jen tupě zírám na pivo a váhám…. Tak jo. Dva, tři loky mě snad nepoloží…  Ne, je to v klidu. Hlavně to hned nezapít nějakou vodou.  Nechávám tam za sebou ty dva, co šli se mnou do posledního kola. Stoupám posledních 200 metrů na Tiské stěny a pak už to je prý rovina až do Sněžníku a úplně poslední stoupání je právě na Děčínský Sněžník.  Rovina to byla. A jaká!!!! Na konec dohlédnout nešlo. Ale běží to pěkně. I uteklo to také rychle. Probíhám okolo prvních domků ve Sněžníku. Zdá se mi to nekonečné. Na konci vesnice dobíhám jednoho spoluběžce. Chvíli jdeme spolu a pak se cesta zlomí do posledního stoupání na vrchol. Stromy neřídnou, ale prosvítá mezi nimi nebe. Poslední průrva mezi skalkami a jsem na vrcholu. Chce se mi řvát a brečet najednou. A žaludek na mě ječí celou dobu. PÍVOOOOO!!!!!

Poslední výškové metry

Děčínský Sněžník

        

Výhled na Děčín

 Zahnu doprava k rozhledně. Stan občerstvovačky a tam…. Birell. Moje záchrana. Padám do připravené stoličky. Prý běž si odčipnout, ať nezapomeneš… No tak ještě jednou na nohy a znovu padám do stoličky. Chceš chlazenej? COŽE??? No chceš chlazenej Birell? Jako fakt? No jo. A rychle!!! Dostávám chlazenou kuželku. Pomalu ji žužlám a fakt je to super. Je mi lépe a lépe. Rád bych do sebe nasoukal nějaké jídlo, ale to už nedávám. Mezi tím dochází ten, kterého jsem předbíhal dole ve Sněžníku a za ním v závěsu Andy (http://andynavyletech.blogspot.com/). Zatím druhá žena v pořadí.

 Je čas se zvednout a doběhnout těch ušmudlaných 12 km nazpět.  Je tu krásný výhled na Děčín a okolí. Času není nazbyt, tma se blíží. Hodinky pípnou posledních 5% baterie. Tak to ti hochu do cíle nevydrží. Zdroj je v autě a kabel k hodinkám také tam… Jestli nevydrží přes 100 km, tak se picnu. Přijít o 8 bodů v bodování Garminu za aktivitu přes 100 km - to by mě naštvalo. Už minulý týden, jsem o ně přišel, protože jsem si nastavil před startem špatnou aktivitu. Tak to ne. Pouštím to dolů po šutrech, co mi nárt dovolí. Nad sebou slyším nadávání. To Andy nadává na šutry.  Sněžník a rovina zpět. Potkávám tu postupně skoro celé startovní pole. Zdravíme se, fandíme si vzájemně. Nezávidím jim. Tisá, rychle cucnout piva a pokračovat dál. 101,4 km od startu se mi ukládá aktivita a hodinky usínají. Tak aspoň ty body budou. Teď už navigovat stejně nepotřebuji, cestu znám. Poslední kopeček před cílem vybíhám. Doběh ke hřišti mám už s hudbou. Píp. Je to tam!!! 15:25 na trati, převýšení 3200+ Vítačka v cíli. Zařval jsem si hezky. Ať všichni vědí, že to mám za sebou.  Jsem 10. z 20. mužů a 11. z 27 dokončivších. 

  

                           

   To, v co jsem nikdy nedoufal, že bych vůbec někdy mohl uskutečnit se mi podařilo. Dal jsem dva ultráče ve dvou týdnech. Pořadatelsky velmi povedená akce.  Mapa seděla naprosto přesně. Hodinky mě vedly bez jediné chyby přesně vytyčenou trasou.  Značení trasy? Na tom si pořadatelé dali obzvláště záležet. Občerstvovačky bohatě zásobené, nic nechybělo. Jen příště poprosím, kdyby to nealko pivo bylo i na Komáří Vížce, tak by to bylo za 100 bodů. V cíli už nebyla polévka, ale jen rizoto. Ale i to bylo celkem fajn.

  Dávám si trochu piva. Je mi zle. Cukry chybí, spánek se hlásí. Už to nedávám a lehám si na lavičku. Průběžně mě chodí kontrolovat pořádající kluci a snaží se mi pomoci jakkoliv, aby mi bylo fajn. Tak tohle jsem zažil jen SAARu v Hlinsku.  Kluci díky!!!  Pro mě to byl úžasný závod, který mě bavil od začátku až do konce. Sopky mají něco do sebe 😉.

Rudníček, olé!!!