Krakonošova stovka popáté...

52. Krakonošova stovka

 Začnu trochu jinak. Začnu historií Krakonošovy stovky. Ne té oficiální, (ta je „obecně“ známá), ale té mojí.

 Je to 5 let, co jsem s Vaškem a Dejvem běžel z Ádru do Trutnova, jako trénink na svou první K100. Bylo to něco okolo 35 km. Já v té době nejedl maso a celkově blbnul s jídlem. No tehdy jsem toho měl fakt plné kecky. Ale víte, jak to je. Dal jsem 35 kilometrů, a to už do 100 je jenom 65 km. Co to je… Kdysi jsem dal K55, a to jsem jen jezdil na kole. Tak proč bych nedal stovku? Zkrátka to bude pudový – buď to „pude“ nebo to „nepude“. 😉 

První K100

 Žalý – pohoda. Na Mísečky valíme, jako bychom běželi desítku. Seběh do Harrachova – ten to zařídil. 30 km, nějak to začíná bolet. Na Voseckou to byl už tak trochu „voser“. Petrovka – tam začínám cítit úpon na koleni. Polsko – koleno na mě ječí, ale jdu dál. Sněžka / Pomezní boudy – stehna na kaši, kolena se mnou nemluví už obě. Už od Pomezek jdu jako bych měl rozporky v kolenou, ale ještě kráčím rychlostí v tu chvíli maximální. Rychlostí kachny. Ale rozhodně ne letící. On ten pohyb i tak vypadal. Ga, ga, ga…  Chata Jana / Velká Úpa / Pec – kluci na mě pořád čekají. Posílám je napřed už od Pomezek. V Peci jim už došla trpělivost a konečně jsem se svými bolístkami sám.  Poslední kopec na Hrnčířské boudy a pak 11,5 km do Vrchlabí. Peklo nastalo nad Lanovem. Ten poslední kopec dolů je na roztřískaná stehna fakt peklo. Kdo šel, ten ví, co tím myslím. Stál jsem tam opřený o hůlky, doslova čuměl na ten prďák dolů a chtělo se mi brečet, protože jsem nevěděl, jestli to mám zcouvat po čtyřech nebo jak se vůbec skoulet dolů. Vrchlabí – celý happy jsem prokulhal cílem. Semínko bylo zaseto. 

Čas 18:03.

 

Druhá K100 – nenáviděný ročník aneb poprvé do Karpacze

 To bylo poprvé, kdy se nešlo na Sněžku. Vše probíhalo v pohodě, až na Karpacz. Bylo slíbeno, že Polsko bude značeno – velký prd. Byla nás skupinka asi 15 lidí a všichni jsme tam bezradně bloudili. I do centra jsme se podívali. Časová ztráta asi 30-40 minut, ale psychicky mě to hezky skoplo. Domek Laboranta jsme našli, jen nás tam doběhla Lucka. Soví sedlo je krásné – makačka, jak má být.

Čas byl zklamání – 17:34

Třetí K100 – nejvíc nejlepší ročník.

 Tady se to povedlo. Tady to sedlo. Valíme to s Dejvem, co to dá. Nikde žádný průšvih, běžíme toho podstatně víc než předchozí ročníky a polemizujeme, za kolik jsme schopní to dát. Vypadalo to reálně na 14 hodin, ale když mákneme, tak to bude kolem 13 hodin. Oficiální čas 12:44 a 28. místo. Stihli jsme ještě mamku a Honzíka před startem K25. Měsíc jsem byl jako na obláčku. Spokojený, šťastný. Jenže zbytek sezóny byl pro mě špatný. Ne fyzicky, ale hlava blbla. Jak to správně napsat? Ztráta motivace? Běžecká prokrastinace? Na podzim se k tomu přidalo pár bolístek a už jsem se vezl.

Jdeme na to parťáku...

Nebolí, nebolí!!!

Čtvrtá K100

 Tři dny před startem neustále prší. Ještě 10 minut před startem hory táhnou černé mraky a podle radaru je nahoře pořádná mela. Jít hned v 8 nebo počkat na devátou? Kašlu na to – jdu hned.  Měl jsem jít sám, ale na startu se objevuje Dejv, který měl být v práci a že jdeme na to. Pod 13 hodin jako loni? Jo jasně. Bylo to dobrý až někam po Voseckou. Nepočítám-li, že v Kotelních jamách bylo vody po kotníky. Pak to začalo drhnout. Na kopcích mlha, že jsem si sotva viděl na špičky nohou (a to si fakt nevymýšlím), foukalo jako prase. Lužická a pak hurá na trail. Ty tři dny deště to změnily na totální bažinu. Navíc od Violíku Dejvovi blbne čelovka a skoro zhasíná. V Polsku zhasíná definitivně. Jdeme stylem já dva kroky – otočka – posvítit dozadu – Dejv dva kroky. Na dřevěných chodnících se už rozednívá. Víme, že už tu ztrátu nedohoníme.

 Sněžka – to byl masakr sám o sobě. Uragán, že to se mnou několikrát málem praštilo o zem a teplota kolem nuly tomu moc nepřidala. Nemít hůlky, tak jsem letěl jak veverka do Obřáku.

Čas 15:16 je trochu zklamání, ale vzhledem k situacím, které nastaly to mohlo být horší.

Foto: hory200.rajce.idnes.cz

Pátá K100

Letos sám, za své a po svém. Je sucho. Letos jí poprvé zkusím bez hůlek. Uvidím, jak mi to bude chutnat. Zkoušel jsem to na R60 i na LUM a šlo to, tak proč ne tady? Letos mě Dejv na startovní čáře nepřekvapuje a tvrdne v práci.  Startuji krátce po 8 hodině v duchu startu na LUM (pro ty, co nečetli: start – otočka na WC a opět start). Stopky zapínám hned u DDM. Když okruh, tak ať je celý. Vybíhám kolem hřbitova. Místní tu mají menší pařbu – jeden se mi posmívá ve smyslu, bych Tě chtěl vidět zítra, jestli taky poběžíš. Neboj vole, poběžím.

S Luckou

Lenka a Standa

Jde se na to!!!

  Valteřice. Nechávám za sebou Lucku, ale nějak tuším, že ji budu mít pořád za zadkem a nedá mi to zadarmo. A to samé Lenka. Tu vidím před sebou pod Křížovkami a dobíhám jí až pod škodováckou chatou cestou na Žalý. Jdeme kus spolu. Valí to neskutečně. Pod Žalým vidím jen její záda. Dobíhám jí až nad Špindlem, na odbočce na Mísečky. Valí neskutečné bomby, a i když jen jde, tak jí nestíhám. Na Mísečkách vycházíme spolu. Promotat se tím staveništěm – to je na navigaci. Vím kudy, o to je to jednodušší. Za Mísečkami jí opouštím. Před odbočkou mě předbíhá neskutečným tempem Radek Brunner. Jede jak mašina kopec nekopec. Dvoračky – Ručičky – Harrachov. Seběh dávám v pohodě. Nohy už si začínají za ty roky zvykat i na seběhy. Rychle chleba, kotel čaje a hybaj na kopec. Mezi dveřmi na sebe narážíme s Lenkou.

 Okolo Mumlavy fučí studený vítr. Jak jinak než protivítr.  Podle předpovědi má být téměř bezvětří. Krakonošova snídaně / Vosecká. Dole na odbočce pořád vítr proti. No jo, ale skokově se zvedla teplota snad o 5°.  Najednou je teplíčko a už nemám potřebu si oblékat vestičku. Nahoře jí ale oblékám. Víc toho na oblečení nemám a dvě vrstvy jsou pořád víc než jen tričko a návleky na ruce. Vosecká / Lužická bouda. Je jasno, lehký a teplý vánek. Cesta ubíhá a já se těším na polévku. Dávám si zeleninovou a dva rohlíky. Dolévám vodu do pytle a jde se na polský trail. Opět na sebe s Lenkou narážíme mezi dveřmi. A pod Špindlerovkou s Luckou.

 Letos nemám koule to běžet. Nevím proč, ale nejde mi to. Tak to rychle překráčím a rozbíhám to až na chodnících. Padám dolů do Karpacze. Od Polany je to výborně značené až k Domku Laboranta. Volám taťkovi, kde jsem. Už je na Pomezkách a čeká. Kontrola, rychle pojíst pár sladko-slaných polských sušenek a hurá na Soví sedlo. Tady mě urvali dva a třetího nechávám daleko za sebou.  Tady to zadarmo není nikdy. No vida. I bez hůlek na tom nohy nejsou hůř než jindy. Takže to jde. Píšu domů, píšu Jirkovi. Fandí mi na dálku. Pomohlo mi to, díky!!!

Polana

Sněžka a zbytky sněhu na svazích

                   

Východ slunce nad Karpaczem

 

  

Pod Sovím sedlem

Pouhých 50 metrů od hlavní cesty na Sněžku

 Pomezky. Potkávám se s taťkou, moc toho neodhazuji. Nemám co. Už jsem výbavu eliminoval na minimum. Jen čelovku, prázdné obaly od přesnídávek. Napakuji nové přesnídávky, dolévám tu svou úžasnou směsku a hurá do Spáleného mlýna.

Spálený mlýn

Velká Úpa

Tady to začíná prověřovat. Kdo je načatý, ten se dorazí. Kdo je ještě ok, tady se načne. U mě nastala ta druhá varianta. Bouda Jana a pak brutal sešup do Velké Úpy. Kdo tady byl načatý, tady se dorazí. Asfaltová část je krutá a oflákává stehna, co se do nich vejde. Do Pece celou cestu běžím, ať to mám rychle za sebou. Kontrola. Poslední kopeček na Hrnčířské boudy. Jdeme společně s 3. ženou v pořadí. Je plná elánu a jde jí to pěkně. Poslední seběh do Lanova. Jsem vysušenej jak treska i když pití ještě mám. Dal bych si sklenici studené vody. Pepsi mi už nefrčí ani omylem. Jsem ochotný i někde poprosit, ale jako na potvoru jsou všichni na sobotních nákupech. Tak se aspoň chladím v potůčku u cesty. Posledních 6 km. Ten žlutej nad hlavou do mě šije, co to dá. Ještě jeden brod, kam můžu strčit hlavu a schladit se.  Pak už ty 2 kilometry nějak dotáhnu. Chci to dát po 14:30, tak to mydlím, co mi nohy dovolí. Před parkem ještě předbíhám jednoho poláka, který se za mnou chytnul před Pecí a pak mi zdrhnul. Jen na něj kývnu, jako že jdeme. Jen apaticky zakroutil hlavou. Tak aspoň jeden korálek…

Oficiální čas mám 14:25 a beru 68. místo. Po svém a za své. Není mi blbě, což je u mě v cíli neobvyklé. Dávám si snídaňový guláš. Píše Dejv – nechápu, jak to udělal, ale ví výsledky dříve než já.

Je to tam!!!

Gulášek v bříšku - spokojenost na líčku

Díky pořadatelům, že dobře označili Polsko. A Krakonošovi za neobvyklé (na K100) počasí.

Rudníček, olé!!!