Krkonošský setrvák (KRVÁK TÝM): Beskydská sedmička 2018

Prosinec 2017

Jdeme B7? Počkej, ale loni jsi říkal, že si nejsi jistý, jestli to chceš ještě někdy jít? A proč ne? Hm tak jo…

Leden 2018

Startovní číslo 32

Červenec 2018

Ruším plánované závody na tento měsíc – zdraví nepřeje.

Srpen 2018

Dávám se rychle aspoň do základní kondice, aby to tak nebolelo. Plánovaný trénink kopců vzal za své hned na začátku srpna. Stihl jsem pouze 1x Hofmanky a 1 x Žalý. Jó, tak teď už končí prdel… Navíc ten Žalý jsem dal necelé dva týdny před startem a v seběhu po sjezdovce do Herlíkovic si totálně odpálil stehna. No pako. Ale mělo to svůj efekt.

Registrace

Příprava

A máme tu 31.srpen. Letos je nás v autě šest. Asi ten nejdůležitější (stejně jako loni) je náš caddy Standa. Lucka s Lenkou (tRUtNovský princezny), Dejf a já (Krkonošský setrvák) a pak Valeri. Na něj čeká jeho druhá půlka týmu v Třinci na startu. Cesta se nám trochu komplikuje u Mohelnice, kde trčíme 50 minut v koloně. Cestou tedy měníme plány – nejprve klíče od ubytování, pak Třinec a registrace. Zpátky do Frenu převléknout se a opět zpět do Třince na start. Pořád hlídám dešťový radar a počasí. Vypadá to, že letos by mohlo být teplíčko jako na K100. Pokud déšť, tak jen pár kapek. Takže opět nalehko, bez bundy. Do báglu beru vestičku a na ruce návleky. To je všechno… Kdyby začalo pršet, tak jsem v pr…. a na kopcích zmrznu, protože první setkání se Standou je opět naplánované do Ostravice na pile.

A jde se na to...

Trošku to máme na knop, ale dáváme to. Za 5 minut start stojíme v koridoru a čekáme na odpočet. Obíháme kolečko po stadionu s hudbou Boyardu a „hovňostrojem“ nad hlavou a pryč ze stadionu a Třince.

Je parádní, jak místní podporují beskydskou. Až po sjezdovku pod Javorový stojí skupinky a fandí. A kde nefandí lidé, tam je zastoupí psi za plotem.

Tentokrát se necítím po cestě tak ztřískaně jako loni. Běžíme v klidu a pak už stoupáme v davu až nahoru. Na Javorovém hraje hudba. Jó prima. Ale žádný reprák, pěkně živá kapela! A že válí. V poklusu pokračujeme dál na CP Velký Javorový a následně „padáme“ do Řeky. Nechápu jak to, ale letos je tu méně lidí než loni. Rychle do sebe hrcnu dva kelímky ionťáku a už to mastíme proti vrstevnici směr Ropice. Zatímco loni to byl krok – sun – krok, letos to jede až nahoru bez zastavení. Jsme nahoře na Ropici. A Lenku s Luckou jsme nepotkali? Jak to? Čekal jsem je před námi. Daleko za námi nejsou – dvě sukýnky potkáváme sotva 100 metrů pod vrcholem. Mydlíme to do Morávky na sváču. Na melouna. A pomeranč. A tatranku. Otočím tuhle rundu asi 6x a pak kolem svítícího kostlivce na Travný. Časovou bránu, zavírající vrchol, stíháme v pohodě. Tentokrát mi to nahoru i dolů uteklo rychle. Jak se mi běží krásně, když se letos nemusíme bořit po kotníky do rozmáchaného jehličí… Napojujeme se na spodní cestu k short trase. Odtud je to kousíček do Krásné na další občerstvovačku. Zatím mi to vychází dobře, že se nemusím krmit cestou a stačí mi to, co sním na občerstvovačce. No sem tam sprásknu nějakou pytlíkovou přesnídávku, ale do nouzového chleba jsem kousnout ještě nemusel. Ten si nechávám k polévce do Ostravice. V Krásné tedy dávám stejné jídelní kolečko jako předtím v Morávce, ale přihazuji k němu další dvě rundy. Uf, funím jak lokomotiva – to už jsem přehnal. Čeká nás stoupání na Lysou. Spát se mi nechce, tak bezva. Cesta se stočí ze silnice směr Lysá. A tady to na mě (stejně jako loni) opět začíná padat. Dokud mám Dejva na dohled, tak dobrý. Ale jakmile mi zmizel z dohledu, tak jsem totálně na šlupky a regulérně usínám. Motám se jak nalitý. Asi jsem usnul nebo to byly halušky, protože jsem v lese potkal svou ženu s dětmi a fandili mi… Fakt super. Jestli se nezmátořím, tak zůstávám spát v mechu u cesty. Cesta se narovnává a přede mnou je vidět obrys vysílače na Lysé. Lusknutím prstů je únava pryč a opět vnímám okolí jako dole v Krásné.

Poslední cikcak a jsem na Lysé. Tady na mě Dejv čeká už 10 minut. Je mi to líto, ale někdy tu hlavu nepřeperu. Původně jsem chtěl jít k hladícímu bodu, ale kašlu na to. Na tohle zkrátka někdy není čas.

Dolů z Lysé to frčí jedna báseň. Před Ostravicí na Albínově náměstí je jedna skrytá kontrola. Nějak jsem ani nepostřehl, že je skrytá. Jdeme po značení, a to nás k ní přivádí. Pak už jen seběhnout do Ostravice na polévku a přepakovat batoh. Loni jsem se už tady trápil. Teď to zatím jede.

Ostravice

První je na pořadí ta divná polévka v kelímku. Je tak akorát na vypití a těch pár nudlí, také do sebe nějak nasypu. K tomu si dávám svůj „nouzový“ chleba se šunkou, aby toho bylo trochu víc. A pak tradiční kolečko po melounech, pomerančích a tatrankách. Do auta převléknout do suchého…. Počkej do suchého? No já jsem kus hovězího – mám tu jen teplé oblečení, ale náhradní krátké triko jsem nechal doma…. No tak nic. Do báglu přesnídávky, do žaludku ještě snikrsku. Vylít ten hnus, co jsem si doma namíchal a do vaku čistou magnesku. Nějak mi ta pepsi poslední dobou nejede.

Lucka s Lenkou jsou nám neustále za zadkem. Jsme jako na gumě. Buď jsou pár metrů před námi nebo za námi. Ale pořád jsme max do kilometru kolem sebe. No ani bych se nedivil, kdyby nás dali. Ale o tom s Dejvem debatujeme už od Javorového, že to holkám jde velice dobře. Zrají jako víno.

A teď na pověstný Smrk. Loni se mi to tak strašné nezdálo. Loni v mlze a dešti nahoru. Letos je dole mlha, nahoře sluníčko. Krása a chládek. Hlavně ať nezačne valit ten žlutej nahoře naplno. Letos už vím, co mě čeká a o to víc bolí. V té prudké, kamenité části se trochu zhustil provoz, ale pořád to šlape.

Princezny se snaží

Lysá hora

A teď na další CP do Čeládné. 8 km seběhu – co víc si přát. Z Ostravice to je na Čeládnou nějakých 14 km. Ale hlad mám kousek za vrcholem Smrku. Plánuji, že si dám druhou půlku chleba. Nedal…. Letěla do koše hned – šunka to už nevydržela a zasmrádla. Tak zase budu o pár gramů zátěže lehčí. Lenka tahá z auta slané chipsy. Sůl navíc neuškodí a tuk je palivo ultraběžce. Rozhodně dnes mi to neublíží.

Čeládná

Před stoupáním na Pustevny nás čeká asfaltová část. Holky natahují krok a máme co dělat, abychom je uviseli. Už od Ostravice zkouší dohnat dvojici na třetím místě. Tam ztrácely 20 min, teď už to narostlo na 30 minut. Hůlky do údolí nezahodily, a ještě cítí šanci… Podruhé brambora – to by byl pešek…

Stoupáme s Dejvem na Čertův mlýn / Pustevny. Kolem nás jsou hejna much a hovad. Dejv je poučen z předloňské B7 a má sebou repelent. Stačí 3x šplíchnout máme klid. Díky! Hlavu to pořád ještě baví, ale nohy už trochu skřípou. Výpadek tréninku je znát. Trošku mě to mrzí, ale letos se to nese v hesle PŘEŽÍT. Zkrátka cíl je CÍL. Tak to mám letos od prvního závodu. Zatím to vychází. Na Pustevnách nás čeká další polévka, kofola, a hlavně chleba s masovou pomazánkou. Ta loni bodla jako sviň. Teď si dávám navrch ještě kyselé zelí. Pro mě fajn věc na žaludek i když jej ještě nemám rozbouřený. Ale prevence není nikdy dost.

Pustevny

Tady se teoreticky začíná rozhodovat, tady se začíná závodit. Jak jsem doteď nesledoval, kdo má na ruce, jakou pásku, tak tady už to sledovat začínám. A působí to skvěle – každá zelená (long) je jako rudý hadr na bejka.

Loni jsem měl pocit, že dostat se dolů do Ráztoky to je ukrutná tyranie. Letos to je nějak blíž… Okolo nás je hodně běžců, tak nás to nutí vybičovat se i v seběhu. Asfalt dává zabrat. A to i nahoru. Ten kilometr přežijeme a pak hurá na lesní cestu do lesa.

Radhošť

Na Radhošti je příjemně. Tady je jen CP. Poděkujeme a hurá dolů na Pindulu. Tady by to chtělo nějaký nakopávač. Red bull je v autě. Nakonec si dávám jen kofolu a něco pojím, abych to už do cíle dotáhl bez hladu. Zbývá osmý kopec – Velký Javorník a posledních cca 600 výškových metrů. Holky byly před námi už na Radhošti a teď nám na Pindule také berou roha. Teď bojují i o to 4. místo – zezadu se na ně dotahují páté.

CP Pindula

První kopec proti vrstevnici, pak svážnice. Okolo nás jsou dva týmy se zelenými páskami. Dejv nás opět tlačí do ostrého finiše a je to dobře. Za chvíli je necháváme za sebou, ale podle jejich slov, nám to zadarmo nedají. Neohlížím se, tak nemám ponětí, jak moc se chytli. Nechápu, jak jsem to udělal, ale nohy přestávají trochu bolet a rvou druhé stoupání směr Javorník co to dá. Holky dáváme kousek pod vrcholem druhého stoupání. Teď už se jede na setrvák. Na ten náš Krkonošský setrvák. Dobře jsi to Dejve vymyslel. Ten se netočí jen nohama, ale i v hlavě.

Velký Javorník

Valíme bomby, co to dá. Velký Javorník. Poslední, osmý kopec zdolán. Pouštíme to do Frenu do cíle. Posledních 7 km z kopce. Kamenitý cikcak, Koliba. Najednou rána a Dejf leží na zemi. Dodřenej necelé 2 kilometry před cílem, a ještě ne vlastní vinou…. Ne na všechny působí zelené pásky na ruce mírumilovně 😉. Rychle se sbírá a už to kalíme dál. Posledních 1,5 km. Najednou se přes nás převalí dvojka, co se nás chytla za Pindulí. Další červený hadr nám mává před očima. Další výzva. Dáme je? Jasně jdeme do nich. Chytneme se toho slabšího a v cílové rovince je šmikneme. Jenže ta Dejvova palice beraní to rve za tím, který má víc sil. Doteď mi bylo fajn, odteď jedeme naplno až do cíle. Nejde o to kolikátí budeme, ale jde o to se kousnout až do cíle. Nevím, kolik lidí jsme předběhli na posledním kilometru, ale málo jich nebylo. Když za magory, tak pořádné. 4:30 / km a v nohách 95 km? Proč ne. Je vidět, že to asi umíme. No zadarmo to kluci ze „Samota ve dvou“ týmu nedostali. Nakonec nás ale o pár metrů udolali.