SAAR Challenge 2018 - závod mého dětství

Kluk z plakátu

 Je to 4 roky, co jsem v termínovce narazil na závod SAAR Challenge v Hlinsku. První, co mě zaujalo byla trasa… Žákova hora, Devět skal. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech a začaly mi vlhnout oči. Tohle chci, tohle je moje dětství… Tady jsme chodili s babičkou a dědou. Sem jsme vyráželi na výlety právě z Hlinska a nedaleké chaty na Januši. Tyhle kopce znám a tohle je krásná příležitost, jak proběhnout to nej ze Žďárských vrchů za jeden den.

  Když jsem loni na podzim plánoval sezónu 2018, hodně jsem váhal, jestli mám opět přihlásit přávě SAAR. Vůbec mi to nesedělo do mojí sezóny, jak vzdálenostně, tak i časově. Přiznám se, že jsem na letošek měl velkohubé plány zkusit dát za sezónu 10 stovek v rámci poháru WWW.CSUT.CZ. To však vzalo za své v červnu po K100, kdy mě složil kašlík a rýmička a musel jsem odpískat hned dva závody. Tím vlastně vše padlo a už jsem tušil, že plán jde do kelu. Těch 10 stovek měl to být pokus, ne dogma. A tím bylo dáno, že v září poběžím.

Jiřík s taťkou

 

  SAAR je závod, který začíná doslova úprkem. Začátek není náročný. Výborně sedí silničářům a těm, kteří „nemusí“ kopečky. Je to prostě palba na 15 kilometrů. Až po parkoviště pod Žákovou horou. Až sem mi je jedno, kolik lidí mě předběhne nebo předběhnu já. Jdu si to svoje a jen si průběžně hlídám tempo. Běžím jen tolik, aby to ještě nebolelo a zároveň jsem se neflákal. Čelo závodu mi pod "žákovkou" dává 10 minut. Jsem pomalý a po Beskydské sedmičce se pořád cítím unavený. Letos ani jeden závodní půlmaraton, ani jedna desítka, patnáctka… Nejkratší vzdálenost byla Beskydská sedmička s jejími 95 kilometry. Tedy nic rychlého a nohy to zapomněly. Tak to aspoň zkusím pod 7 hodin jako vloni. A chci po cestě potkat Péťu s mamkou. Za Pasekami máme stejnou trasu až do cíle.  Jdou krátkou a startují letos až v 1 odpoledne. To by se mohlo povést. Slíbil jsem Péťe, že jí plácnu přes zadek, až jí budu předbíhat.

  

Žákova hora

 Konečně se dostáváme trochu do kopečků a na chvilku zmizíme z asfaltu. Tady je druhá kontrola. Líbí se mi systém kontrol. Je jednoduchý a přehledný. Každý dostane kartičku s vyznačenými checkpointy a na ní si procvakne u lampiónu pro orientační běh kontrolu. Jednoduché, praktické a nepřehlédnutelné. Klapnu kontrolu a pouštím to dolů.  Kousek lesem, kousek po asfaltu a opět nahoru do lesa na Fryšavský kopec. Při prvním ročníku jsme tu s Dejvem zabloudili a částečně šli právě tu novou trasu, která se běhá poslední dva roky. Za mě je ta nová určitě lepší – méně asfaltu a zástavby, více lesa, bláta a kořenů.

První kontrola pod Žákovou horou

  

Tři studně – Medlov – Pasecká skála – Kadov

 Loni jsem se přes Tři Studně trochu trápil, ale letos jsem to proběhl ani nevím jak.  Odbočka doleva na lesní cestu a je tu Medlovský rybník. Na něj se těším celou cestu. Vždycky mi tu svítilo sluníčko, byl tu klid a z hotelu voněla omáčka… Houbaři na nás koukají jako na zjevení. Někdo občas pozdraví, zamává, zafandí. Na Paseckou skálu už nikoho nepotkávám, jen se tu střídáme s Hradeckým kamzíkem – Honzou Sedláčkem. Má na sobě tričko z letošní B7. Prohodíme pár vět, jak nám to letos šlo. Pod Paseckou je několik kup větví na cestě, ale dá se to v pohodě přejít. Pokračujeme spolu do Kadova a povídáme o K100. Cestou jsme se dohodli, že příští rok se sejdeme na startu ve Vrchlabí…

Tři Studně.
Příprava na "placáka" s Jířou

Medlovský rybník

Pasecká skála

 V Kadově na mě čeká taťka s Jiříkem. Jsem přibližně v polovině. Doteď to šlo v pohodě. Něco pojím na občerstvovačce a pak hurá do auta pro ten můj nový zázrak. Dnes poprvé testuji Edgar. Mám tu naplánovanou dnešní druhou dávku. Je to přímá zkouška v ostrém závodu. Dorazil mi domů před týdnem, a ještě jsem neměl příležitost jej otestovat.  Chuťově je v pohodě, žaludek mi to ráno nerozkoplo a teď musím konstatovat, že funguje.

Kadov - s Honzou Sedláčkem

 Za Kadovem jsem dostal krizi. Vypadá to, že jsem narazil do té pověstné maratonské zdi. Trošku se v tom plácám a nejsem schopný se pořádně rozběhnout. Krizička mi vydržela příštích 5 km na Malinskou skálu. Za ten kousek mě tu předběhlo asi 5 lidí. Pomalu se smiřuji s tím, že dnes do cíle zkrátka jen doklušu. Prostě to nejede a nechutná mi to.  Ale z Malinské už jedu celkem v pohodě, krize trochu polevuje. Na cestě k Lisovské skále zkouším zrychlit.  Jo jde to!!! Edgar s kolou zabral a krkonošský setrvák se pomalu roztáčí. Potkávám tu partu sličných tůristek. Holky jsou rozesmáté a neslyší mě za sebou. Jakože zakašlu, aby si mě všimli a já nemusel běžet bordelem. Jedna se otočí, uskočí. Zaslechnu jen „Ježíši promiňte“. „Já ale nejsem Ježíš“. „Pardon, já si Vás spletla“.  Dámy děkuji!!! Usmíval jsem se ještě hodně dlouho.

Stoupání na Malinskou skálu

    Na Devět skal už v pohodě vybíhám. Tady se přese mě převalí Tomáš Peška od nás z Trutnova. Zase valí bomby. Prohodíme pár slov a jede dál jako mašina.

Devět skal za zády

 V Křižánkách je další občerstvovačka. Naleju se kolou, nacpu se opět melounem. Dohodl jsme se s taťkou, že Karlštejn letos vynechá a sejdeme se až ve Filipově. Pro jistotu dolévám vak magneskou už tady. Ano, skončil jsem s tím svým mixem pepsi / voda / citrón, který se mi přepil a vracím se zpět k minerálce. Bezva změna.

Křižánky

  Za Křižánkami se trošku peru s Mariánem Savim. Podle jeho dechu tipuji, že mě dlouho neuvisí a brzy odpadne. Jdeme spolu na Čtyři Palice. Nemůžu si vybavit, zda tu loni byla tak hnusná cesta. Respektive tu byla normální hliněná lesní cesta a teď tu máme makadamovou cestu. Šutry mají snad 10 cm v průměru. Fakt boží. Nahoře opět naházené větve na cestě. Lesáci ještě neměli brigádu…

Čtyři Palice

 Na Milovské Perničky už je to skoro po rovině. Snažím se zrychlit, ale to tempo se moc nezvedá. Jdu si raději tu svou tempovou pohodovku. Myslím jen na nohy, ruce, záda. Vše, aby mělo svůj řád a srovnalo se tělo. Zkamenělý zámek a hned za ním je na kopečku Karlštejn. Předposlední občerstvovačka, jen krátké zdržení a rychle dolů do Svratky. 

Karlštejn

Karlštejn

 Do Svratky se probíhá přes golfové hřiště a jako každý rok v tomto místě mi v uších zní stará známá melodie od Chaozzu. „Svišti na golfovým hřišti, svišti na golfovým hřišti, svišti na golfovým hřišti, my nebereme zajatce, to si buďte jistí!!!“  Nechápu, že se těmi bílými projektily nepozabíjejí.

 Svratka, pak Svratouch, k fotbalovému hřišti a do polí. Cesta se zvedá, před sebou vidím další dva běžce a za sebou.... Za sebou mám pořád Mariana jako na gumě. Překvapivě se mě drží a ne mě pustit. Musí toho mít už plné zuby, ale pořád to drtí. Já si jedu stále to svoje strojové tempo. Zrychlovat už není kam. Začínám cítit nožky a chci se dostat v pohodě do cíle. Cesta se lehce svažuje. Trochu se to smeká po mokrém jílu a koukám u lesa je nějaký hnědý váleček na nožkách a čučí přímo na mě... Ty jo divočák!!! Malej, krásnej Pepa!!! Poprvé v životě jsem při běhání potkal divočáka. Nebudu machrovat, respekt jsem měl. Gestikulujíce a nadávajíce jsem ho obloukem oběhl. On to pustil do lesa, ale zůstal stát na kraji. Asi se chtěl podívat, kdo to smrdí víc než on. Pak kvíknul a zmizel v lese. Další zážitek, který doma na gauči nezažiješ.

 Vlevo Chlumětín, vpravo poslední kopeček. Kam vyběhnu, tam vyběhnu. Nahoře je to jen kousek na poslední občerstvovačku Paseky. Cvaknu se, napiju a jedu dál. A Marián za mnou. No vida, tak to budeme na konci sprintovat do cíle jako na B7. Už si pomalu zvykám, že co závod, to mocný finiš. Polní cesta se 2x zhoupne. Poprvé k Filipovu a podruhé k Dědové. Za Dědovou zkusím malinko stupňovat tempo. Je to po rovince a pak se cesta svažuje k Ratajským rybníkům a odtud už je to kousek do cíle. Je škoda, že se cesta musela přesunout kvůli cyklozávodům na štěrkovou cestu.  Ale někdy není zbytí a bezpečnost je zkrátka bezpečnost. Přimlouvám se, aby se (pokud to bude možné) trasa vrátila zpět do lesa na žlutou.

Dědová a Marian pořád v závěsu

 Hlinsko

 Vybíháme u sídliště. Hledám okno, kde bydleli strejda s tetou a mažu dál k silnici na Blatno. U mostu ještě vlevo hleď k Blatnu. Kolik šutrů letělo z tohohle mostu dolů do vody.... Posledních pár desítek metrů k lávce přes Chrudimku. No hochu, tak bude opravdu finiš, a ne žádný výklus. Lávka, schody, kopeček a přes smeťák a kolem hřiště ke garážím. Kopeček dolů pouštím trochu rychleji a s trochou rezervy zrychluji.  Jen si kontroluji svou pozici. Posledních 10 metrů a po modrém koberci do cíle. Uaaaaaa!!!! Čas 7:04:23, 20. celkově a 13. v kategorii.

Je to tam!!!

 Nicméně, tento závod není jen o mě. Je hlavně o rodině Procházků. Na startu vlastně stojíme všichni. Mamka, "ségra" Ivča, moje žena Péťa a syn Honzík. Pak ještě další dva, kteří jsou velice důležití a pravidelně nás vedou od startu do cíle – tím je můj taťka a mladší syn Jiřík. Oba nám všem dělají support na trati a fandí.  Mamka s Péťou chodí spolu. Letos si zlepšili čas o 17 minut!!! Ivča si drží svůj standard a maká, aby to příští rok bylo ještě lepší. Honzík je letos náš největší skokan roku – proti loňsku si zlepšil čas skoro o 30 minut!!!

Honzík - skokan roku

Ivča v akci

Mamka s Péťou

Krkonošský setrvák a spol

GRATULUJI Jirkovi Štosovi ke třetímu místu. Já netrénovat 3 měsíce jako ty, tak bych tam zdechnul.

S Jirkou

Dušane Jahelko – ty kluku svalnatá, boxerská – vydrž!!! Makáš jako ďábel! S takovou mi opravdu budeš brzy ukazovat záda a budu za to rád, to mi věř.

S Dušanem

A nakonec bych rád složil poklonu tomu, co se mě posledních 20 kilometrů držel a nepustil.  Mariáne Savi – jsi dobře tvrdá palice. O tom ultra je.  A dýchej zvolna a klidně (však ty víš ;-)).

Každý rok to píšu pod fotky na FB. Letos jsem to tam nenapsal, protože jsem si to nechal sem a tentokrát to napíšu trochu jinak. Děkuji Ti Jakube!!! Děkuji za to, že jsi vymyslel, uspořádal a vymazlil tento závod.  Děkuji celému Tvému týmu za tu kvalitu, co si držíte. Trať, zázemí a vše kolem nemá chybu a jak jsem se na jaře přimlouval za to, aby SAAR byla (a třeba jednou bude) stovka, tak teď si nejsem jistý, zda by to nebyla škoda... 

Za rok ahoj na startu!!!