Krkonošský setrvák (KRVÁK TÝM): 2018

středa 10. října 2018

Stovka Podkrkonoším 2018

„Vstávej! Nechrápej! Otevírám oči a přede mnou stojí smějící se Martin Vlasák. Sedím na židli v Hotelu Pod Zvičinou a mám asi 20 minut do startu. Jsme unavený a chce se mi fakt dost spát. Sedám si tedy k Martinovi, který je tu dnes jako dobrovolník u registrace. Chvilku kecáme o všem možném. Od rána mám nervy v kýblu a těch pár slov mi lepší náladu. Mám trošku obavy, co to se mnou udělá. Od neděle mi bylo fakt blbě. Sypal jsem do sebe vše možné, abych už konečně letos mohl startovat. Loni jsem byl přihlášený, ale s antibiotiky se moc běhat nedá. A každý předchozí rok jsem to odkládal. Příští rok, příští rok… Bál jsem se počasí. Bál jsem se noční zimy. Bál jsem se ….. Vlastně nevím čeho jsem se bál? Není to nic, co bych neznal. Vždyť i v létě je na horách zima, tak jaký je rozdíl mezi červnem a říjnem?

Předstartovní brífink

Start je kousek pod hotelem. Tomáš Zaplatílek odpočítává posledních deset vteřin a jde se na to. Chrti vyrazili dopředu a my ostatní si jdeme každý to své. Jsme pod sjezdovkou na Zvičinu… A sakra… Nahoře ten kopec je přece placatý. Tak kde se tu vzal ten krpál??? Tak hrrr na něj. Nahoře nás čeká první kontrola i s malou svačinkou. Prdnu tam rychlou kolu a valím dál směr Kal a Pecka. Na Pecce je druhá, živá kontrola a občerstvovačka přímo na nádvoří hradu. To je zatím nejstylovější občerstvovačka, co jsem kdy zažil. Cestu na nádvoří lemují svíčky, na hradě hraje středověká hudba, hoří tu oheň a stůl s jídlem a pitím je udělaný jako středověká hostina. Zkrátka paráda.

Hrad Pecka

Z Pecky cesta pokračuje kolem koupaliště a přes lesy dále směr Mostek. Vlastně celou trasu závodu znám. Buď jsem jí po částech běžel nebo jí kdysi brázdil na kole. A tady směr Zvičina to mám rád. Prima houpáky nahoru dolů. Sem tam písek, borovice. Tady mi docvaklo, že místní vesnice Borovnice a Borovnička asi mají původ v právě těch borovicích… Říkejte mi blesku 😉.

Přes Zadní Mostek pokračujeme dál na vrch Bradlo. Sem si občas zaběhnu od nás z Rudníku. Od baráku to mám nějakých 10 km, ale ten kopec… Ten prověří nahoru i dolů. V noci jsem tu ještě nebyl a trampové tu také nejsou. By se asi divili, kolik nadšenců dálkových běhů by jim šlapalo za hlavami. Nové Zámky, Hostinné. Sakra tady už je řádná zima. Ostatně jako v každé díře (díra = údolí). Kolem Labe táhne pořádný chlad. S oblečením jsem to lehce prokaučoval. Vzal jsem si do batohu jen vestičku a přes propocené návleky na rukou docela dost prochladám. Tahám tedy rukavice a i zmíněnou vestičku a za chvilku je mi dobře. Tedy dokud se hýbu.

Hostinné

V Hostinném na náměstí nás čeká další jídlo. Trošku tu profukuje větřík od východu. A jak je obecně známo, z východu nepřišlo nikdy nic dobrého ;-). Za chvíli se klepu jak krysařík ve stresu. Hostinné nechávám rychle za sebou a po modré, která nás táhne až do Trutnova pokračuji dál. Tady nad Rudníkem to začalo. Je půl třetí a já opět padám do spánkové krize. Tady, 2,5 km od mojí teplé postele… To snad není možné. A ještě navíc to začíná trochu drhnout. Ta rýmička z kraje týdne mi tedy dala zabrat… Tak co? Domů nebo dál? No dál. Domů je zbytečně daleko!!! ;-) Do Trutnova je to kousek a tam se uvidí. Vlčice jen těsně mineme, nahoru na Hrádeček a na Břečtejn pro další voskovku. Maluji do itineráře křížek a hurá do Pekla. Reflexní čtverečky a mlíko nás vede bezpečně dál. Peklo – Trutnov. Jo znám to tu, ale obráceně. Vlastně tudy běhám různými variantami z práce domů. A v Pekle je pekelná zima. Fouká čerstvý větřík a když jen půjdu, tak prochladnu ještě víc. Běžím po silnici až k hospodě v Pekle. Dál už se cesta stáčí zpět do terénu, rozoraného od motorek. Skvělé. Trutnov. Rychle se dostáváme přes město k Mates sportu na polévku. Aj, pohanková… Od svého vegetariánského období vím, že pohanka mi zrovna dobře nedělá… Ale jak praví klasik – hlad je nejlepší kuchař, tak jí pokorně zdlábnu. Doplním vodu a vybíhám na další etapu.

Mates - jídelna

Uááá, tady je zzzzimmmmáááá. Teploměr ukazuje něco okolo 5°, ale mě je zima, jako by bylo pod nulou. Vítr dělá své… Za nemocnicí se cesta zvedá a já trochu rozmrzám. Přes Bojiště na Starý Rokytník a pak nahoru ke kostelu na další kontrolu U kříže. Konečně svítá, ale sluníčko jen barví mraky ale samotné zůstává schované. Ještě dlouho bude trvat, než nás prohřeje.

Svítání nad Starým Rokytníkem

Bohuslavice, Čížkovy kameny. Po Trutnov Trails na Markoušovice okolo Josefa II. na Jestřebí boudu. Na Jestřebí boudě je nejlepší místní osazenstvo přilepené k výčepu. Jsou veselí (propařená noc?) a komunikativní. Ale na nás ta jejich radost nějak nepůsobí. My nevyspalí, za polovinou trasy jejich vtípky nějak nechápeme. A zase zpět do větru. Už je trochu tepleji. Na rozhledně Žaltman je kontrola (po Olafovsku) nahoře. Nic moc pro akrofobiky.

Jestřebí bouda

Rozhledna Žaltman

Před námi jsou dva prudké, a navíc asfaltové seběhy. První je do Malých Svatoňovic a druhý do Úpice na cca 6 kilometrech. Nic moc na stehna, ale pořád lepší tady než na devadesátém kilometru. V Úpici je kontrola přímo na náměstí. Jedinečná příležitost, jak do sebe nacpat nějakou energii, protože teď nás čeká 2x20 km bez možnosti doplnit jídlo nebo pití. Shodujeme se s Jirkou Větvičkou, že Tomáš má fakt vychytané občervstovačky. Je znát, že to je závodník a každý si zde našel to, co má rád.

Náměstí Úpice

Sváča

Těch prvních 20 km Úpice – Maršov – Proruby – Kohoutov – Kuks je zoufale pomalých. Zbytečně šetřím síly na posledních 20 km. I když… Ta cesta, kde loni byly velké polomy je hardcore makadam. Aspoň jsem poučen na příští rok a budu vědět. V Kuksu dostávám bramboračku a mají tady štrůdl. Jirka chválí, že je fakt super. A fakt nekecal – domácí listové těsto jako od babičky. Dobrota!!! Sluníčko se probudilo a ač fouká, konečně je ideální běžecká teplota.

Bojuj!!!

Jestřebí hory

Na poslední etapu opět vybíháme čtyři, co se držíme kolem sebe od Trutnova. Jmenovitě Jirka Větvička, Honza Schier, já a Miloš Pytlík. S posledně jmenovaným jdeme spolu od Trutnova. Moc toho nenamluvíme, jen občas něco prohodíme. Na Kuksu jsou Svatohubertské slavnosti. Čekal jsem davy lidí, ale jde to. Rozbíhám to ke stanovickému mostu. Kluci se chytají a běží také. Od mostu se cesta zvedá k Braunovu betlému. Je to těžké stoupání, ale tím, že je jedno z posledních se kousnu a šlapu, co mi nohy dovolí. Únavaje už cítit, ale pořád to ještě jde. Rozhodně se necítím hůř než někde okolo Trutnova. Dolů na Žirečskou podstráň si seběh užívám. Pak už nás čekají jen houpavé roviny. Nad královédvorským nádražím se přes nás převalí jedna holčina a už dopředu avízuje, ať se nelekáme, že jde jen krátkou. Vzájemně si zafandíme a je fuč…

Kuks

Braunův betlém

A je tu první kufr dne. Sekl jsem se a jdu cestou mimo značení. Zkrátka tudy jsem zvyklý běhat, tak tam běžím. Chjo. Jediné řešení, je vylézt zpět na naši trasu nějakých 20 výškových metrů na zhruba dvou stech metrech délky... O kousek dál je moje oblíbené místo na trati - Čertovy hrady. Jsou to sice jen poházené šutry, ale cesta je tu hezky členitá. A koho já tu nepotkám. Proti nám běží Evička Pončová! Prohodíme pár slov, uděláme rychlou fotku a mažeme každý svým směrem.

S Evičkou

Do cíle nám zbývá posledních 8 km. Pořád sleduji čas a rád bych to stihl pod 18 hodin. Vím, že se nám do cesty postaví ještě jeden kopeček na Skrýše a ten také po těch kilometrech v nohách nikomu moc chutnat nebude. Mezihoří a za 2 km předposlední kontrola Perná - U Kříže. Zatím mám čas 17:51.

Perná - U Kříže

Pouštím to nadoraz dolů na poslední kontrolu na Březině a odtud už je to poslední kilometr do cíle. 17:58. Nestíhám. Je mi to v tu chvíli líto. Ale pak si říkám, že to je úplně fuk. Je to můj druhý nejdelší závod od té doby, co běhám ultra, tak proč si lámat hlavu s pár minutami navíc. Poslední kopeček k hotelu je opravdu výživný. Ale doběhnuvší a čekající na další závodníky tleskají a povzbuzují. Cíl!!! Kontroly mám všechny vyjma tajné. Ptám se Tomáše Zaplatílka - byla nebyla? Nebyla... Uf!!! Trošku jsem se bál, jestli jsem jí neprošvihl právě v místě toho krátkého bloudění. Je to dobrý. Můj čas tedy platí a je to 18:03. Beru 28. místo celkově a 20. v kategorii.

Hotel Pod Zvičinou

Chtěl bych poděkovat hlavně Tomášovi Zaplatílkovi a jeho týmu za nádherný závod. Jsem rád, že Stovka Podkrkonoším (byť pod taktovkou jiných) bude žít dál!!! Výborné občerstvovačky, na nich příjemní a usměvaví lidé ochotní jakkoliv pomoci. Víc si ani unavený závodník nemůže přát.

Dále děkuji všem, kteří mě cestou povzbuzovali a fandili na dálku. Zvláštní poděkování však patří volební komisi, která seděla v ZŠ Rudník za všechny ty palce nahoru!!! Dámy děkuji!!!

Spokojený? Jasně že ano!!!

úterý 25. září 2018

SAAR Challenge 2018 - závod mého dětství

Kluk z plakátu

Je to 4 roky, co jsem v termínovce narazil na závod SAAR Challenge v Hlinsku. První, co mě zaujalo byla trasa… Žákova hora, Devět skal. V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech a začaly mi vlhnout oči. Tohle chci, tohle je moje dětství… Tady jsme chodili s babičkou a dědou. Sem jsme vyráželi na výlety právě z Hlinska a nedaleké chaty na Januši. Tyhle kopce znám a tohle je krásná příležitost, jak proběhnout to nej ze Žďárských vrchů za jeden den.

Když jsem loni na podzim plánoval sezónu 2018, hodně jsem váhal, jestli mám opět přihlásit přávě SAAR. Vůbec mi to nesedělo do mojí sezóny, jak vzdálenostně, tak i časově. Přiznám se, že jsem na letošek měl velkohubé plány zkusit dát za sezónu 10 stovek v rámci poháru WWW.CSUT.CZ. To však vzalo za své v červnu po K100, kdy mě složil kašlík a rýmička a musel jsem odpískat hned dva závody. Tím vlastně vše padlo a už jsem tušil, že plán jde do kelu. Těch 10 stovek měl to být pokus, ne dogma. A tím bylo dáno, že v září poběžím.

Jiřík s taťkou

SAAR je závod, který začíná doslova úprkem. Začátek není náročný. Výborně sedí silničářům a těm, kteří „nemusí“ kopečky. Je to prostě palba na 15 kilometrů. Až po parkoviště pod Žákovou horou. Až sem mi je jedno, kolik lidí mě předběhne nebo předběhnu já. Jdu si to svoje a jen si průběžně hlídám tempo. Běžím jen tolik, aby to ještě nebolelo a zároveň jsem se neflákal. Čelo závodu mi pod "žákovkou" dává 10 minut. Jsem pomalý a po Beskydské sedmičce se pořád cítím unavený. Letos ani jeden závodní půlmaraton, ani jedna desítka, patnáctka… Nejkratší vzdálenost byla Beskydská sedmička s jejími 95 kilometry. Tedy nic rychlého a nohy to zapomněly. Tak to aspoň zkusím pod 7 hodin jako vloni. A chci po cestě potkat Péťu s mamkou. Za Pasekami máme stejnou trasu až do cíle. Jdou krátkou a startují letos až v 1 odpoledne. To by se mohlo povést. Slíbil jsem Péťe, že jí plácnu přes zadek, až jí budu předbíhat.

Žákova hora

Konečně se dostáváme trochu do kopečků a na chvilku zmizíme z asfaltu. Tady je druhá kontrola. Líbí se mi systém kontrol. Je jednoduchý a přehledný. Každý dostane kartičku s vyznačenými checkpointy a na ní si procvakne u lampiónu pro orientační běh kontrolu. Jednoduché, praktické a nepřehlédnutelné. Klapnu kontrolu a pouštím to dolů. Kousek lesem, kousek po asfaltu a opět nahoru do lesa na Fryšavský kopec. Při prvním ročníku jsme tu s Dejvem zabloudili a částečně šli právě tu novou trasu, která se běhá poslední dva roky. Za mě je ta nová určitě lepší – méně asfaltu a zástavby, více lesa, bláta a kořenů.

První kontrola pod Žákovou horou

Tři studně – Medlov – Pasecká skála – Kadov

Loni jsem se přes Tři Studně trochu trápil, ale letos jsem to proběhl ani nevím jak. Odbočka doleva na lesní cestu a je tu Medlovský rybník. Na něj se těším celou cestu. Vždycky mi tu svítilo sluníčko, byl tu klid a z hotelu voněla omáčka… Houbaři na nás koukají jako na zjevení. Někdo občas pozdraví, zamává, zafandí. Na Paseckou skálu už nikoho nepotkávám, jen se tu střídáme s Hradeckým kamzíkem – Honzou Sedláčkem. Má na sobě tričko z letošní B7. Prohodíme pár vět, jak nám to letos šlo. Pod Paseckou je několik kup větví na cestě, ale dá se to v pohodě přejít. Pokračujeme spolu do Kadova a povídáme o K100. Cestou jsme se dohodli, že příští rok se sejdeme na startu ve Vrchlabí…

Tři Studně.
Příprava na "placáka" s Jířou

Medlovský rybník

Pasecká skála

V Kadově na mě čeká taťka s Jiříkem. Jsem přibližně v polovině. Doteď to šlo v pohodě. Něco pojím na občerstvovačce a pak hurá do auta pro ten můj nový zázrak. Dnes poprvé testuji Edgar. Mám tu naplánovanou dnešní druhou dávku. Je to přímá zkouška v ostrém závodu. Dorazil mi domů před týdnem, a ještě jsem neměl příležitost jej otestovat. Chuťově je v pohodě, žaludek mi to ráno nerozkoplo a teď musím konstatovat, že funguje.

Kadov - s Honzou Sedláčkem

Za Kadovem jsem dostal krizi. Vypadá to, že jsem narazil do té pověstné maratonské zdi. Trošku se v tom plácám a nejsem schopný se pořádně rozběhnout. Krizička mi vydržela příštích 5 km na Malinskou skálu. Za ten kousek mě tu předběhlo asi 5 lidí. Pomalu se smiřuji s tím, že dnes do cíle zkrátka jen doklušu. Prostě to nejede a nechutná mi to. Ale z Malinské už jedu celkem v pohodě, krize trochu polevuje. Na cestě k Lisovské skále zkouším zrychlit. Jo jde to!!! Edgar s kolou zabral a krkonošský setrvák se pomalu roztáčí. Potkávám tu partu sličných tůristek. Holky jsou rozesmáté a neslyší mě za sebou. Jakože zakašlu, aby si mě všimli a já nemusel běžet bordelem. Jedna se otočí, uskočí. Zaslechnu jen „Ježíši promiňte“. „Já ale nejsem Ježíš“. „Pardon, já si Vás spletla“. Dámy děkuji!!! Usmíval jsem se ještě hodně dlouho.

Stoupání na Malinskou skálu

Na Devět skal už v pohodě vybíhám. Tady se přese mě převalí Tomáš Peška od nás z Trutnova. Zase valí bomby. Prohodíme pár slov a jede dál jako mašina.

Devět skal za zády

V Křižánkách je další občerstvovačka. Naleju se kolou, nacpu se opět melounem. Dohodl jsme se s taťkou, že Karlštejn letos vynechá a sejdeme se až ve Filipově. Pro jistotu dolévám vak magneskou už tady. Ano, skončil jsem s tím svým mixem pepsi / voda / citrón, který se mi přepil a vracím se zpět k minerálce. Bezva změna.

Křižánky

Za Křižánkami se trošku peru s Mariánem Savim. Podle jeho dechu tipuji, že mě dlouho neuvisí a brzy odpadne. Jdeme spolu na Čtyři Palice. Nemůžu si vybavit, zda tu loni byla tak hnusná cesta. Respektive tu byla normální hliněná lesní cesta a teď tu máme makadamovou cestu. Šutry mají snad 10 cm v průměru. Fakt boží. Nahoře opět naházené větve na cestě. Lesáci ještě neměli brigádu…

Čtyři Palice

Na Milovské Perničky už je to skoro po rovině. Snažím se zrychlit, ale to tempo se moc nezvedá. Jdu si raději tu svou tempovou pohodovku. Myslím jen na nohy, ruce, záda. Vše, aby mělo svůj řád a srovnalo se tělo. Zkamenělý zámek a hned za ním je na kopečku Karlštejn. Předposlední občerstvovačka, jen krátké zdržení a rychle dolů do Svratky.

Karlštejn

Do Svratky se probíhá přes golfové hřiště a jako každý rok v tomto místě mi v uších zní stará známá melodie od Chaozzu. „Svišti na golfovým hřišti, svišti na golfovým hřišti, svišti na golfovým hřišti, my nebereme zajatce, to si buďte jistí!!!“ Nechápu, že se těmi bílými projektily nepozabíjejí.

Svratka, pak Svratouch, k fotbalovému hřišti a do polí. Cesta se zvedá, před sebou vidím další dva běžce a za sebou.... Za sebou mám pořád Mariana jako na gumě. Překvapivě se mě drží a ne mě pustit. Musí toho mít už plné zuby, ale pořád to drtí. Já si jedu stále to svoje strojové tempo. Zrychlovat už není kam. Začínám cítit nožky a chci se dostat v pohodě do cíle. Cesta se lehce svažuje. Trochu se to smeká po mokrém jílu a koukám u lesa je nějaký hnědý váleček na nožkách a čučí přímo na mě... Ty jo divočák!!! Malej, krásnej Pepa!!! Poprvé v životě jsem při běhání potkal divočáka. Nebudu machrovat, respekt jsem měl. Gestikulujíce a nadávajíce jsem ho obloukem oběhl. On to pustil do lesa, ale zůstal stát na kraji. Asi se chtěl podívat, kdo to smrdí víc než on. Pak kvíknul a zmizel v lese. Další zážitek, který doma na gauči nezažiješ.

Vlevo Chlumětín, vpravo poslední kopeček. Kam vyběhnu, tam vyběhnu. Nahoře je to jen kousek na poslední občerstvovačku Paseky. Cvaknu se, napiju a jedu dál. A Marián za mnou. No vida, tak to budeme na konci sprintovat do cíle jako na B7. Už si pomalu zvykám, že co závod, to mocný finiš. Polní cesta se 2x zhoupne. Poprvé k Filipovu a podruhé k Dědové. Za Dědovou zkusím malinko stupňovat tempo. Je to po rovince a pak se cesta svažuje k Ratajským rybníkům a odtud už je to kousek do cíle. Je škoda, že se cesta musela přesunout kvůli cyklozávodům na štěrkovou cestu. Ale někdy není zbytí a bezpečnost je zkrátka bezpečnost. Přimlouvám se, aby se (pokud to bude možné) trasa vrátila zpět do lesa na žlutou.

Dědová a Marian pořád v závěsu

Hlinsko

Vybíháme u sídliště. Hledám okno, kde bydleli strejda s tetou a mažu dál k silnici na Blatno. U mostu ještě vlevo hleď k Blatnu. Kolik šutrů letělo z tohohle mostu dolů do vody.... Posledních pár desítek metrů k lávce přes Chrudimku. No hochu, tak bude opravdu finiš, a ne žádný výklus. Lávka, schody, kopeček a přes smeťák a kolem hřiště ke garážím. Kopeček dolů pouštím trochu rychleji a s trochou rezervy zrychluji. Jen si kontroluji svou pozici. Posledních 10 metrů a po modrém koberci do cíle. Uaaaaaa!!!! Čas 7:04:23, 20. celkově a 13. v kategorii.

Je to tam!!!

Nicméně, tento závod není jen o mě. Je hlavně o rodině Procházků. Na startu vlastně stojíme všichni. Mamka, "ségra" Ivča, moje žena Péťa a syn Honzík. Pak ještě další dva, kteří jsou velice důležití a pravidelně nás vedou od startu do cíle – tím je můj taťka a mladší syn Jiřík. Oba nám všem dělají support na trati a fandí. Mamka s Péťou chodí spolu. Letos si zlepšili čas o 17 minut!!! Ivča si drží svůj standard a maká, aby to příští rok bylo ještě lepší. Honzík je letos náš největší skokan roku – proti loňsku si zlepšil čas skoro o 30 minut!!!

Honzík - skokan roku

Ivča v akci

Mamka s Péťou

Krkonošský setrvák a spol

GRATULUJI Jirkovi Štosovi ke třetímu místu. Já netrénovat 3 měsíce jako ty, tak bych tam zdechnul.

S Jirkou

Dušane Jahelko – ty kluku svalnatá, boxerská – vydrž!!! Makáš jako ďábel! S takovou mi opravdu budeš brzy ukazovat záda a budu za to rád, to mi věř.

S Dušanem

A nakonec bych rád složil poklonu tomu, co se mě posledních 20 kilometrů držel a nepustil. Mariáne Savi – jsi dobře tvrdá palice. O tom ultra je. A dýchej zvolna a klidně (však ty víš ;-)).

Každý rok to píšu pod fotky na FB. Letos jsem to tam nenapsal, protože jsem si to nechal sem a tentokrát to napíšu trochu jinak. Děkuji Ti Jakube!!! Děkuji za to, že jsi vymyslel, uspořádal a vymazlil tento závod. Děkuji celému Tvému týmu za tu kvalitu, co si držíte. Trať, zázemí a vše kolem nemá chybu a jak jsem se na jaře přimlouval za to, aby SAAR byla (a třeba jednou bude) stovka, tak teď si nejsem jistý, zda by to nebyla škoda...

Za rok ahoj na startu!!!

pátek 7. září 2018

Beskydská sedmička 2018

Prosinec 2017

Jdeme B7? Počkej, ale loni jsi říkal, že si nejsi jistý, jestli to chceš ještě někdy jít? A proč ne? Hm tak jo…

Leden 2018

Startovní číslo 32

Červenec 2018

Ruším plánované závody na tento měsíc – zdraví nepřeje.

Srpen 2018

Dávám se rychle aspoň do základní kondice, aby to tak nebolelo. Plánovaný trénink kopců vzal za své hned na začátku srpna. Stihl jsem pouze 1x Hofmanky a 1 x Žalý. Jó, tak teď už končí prdel… Navíc ten Žalý jsem dal necelé dva týdny před startem a v seběhu po sjezdovce do Herlíkovic si totálně odpálil stehna. No pako. Ale mělo to svůj efekt.

Registrace

Příprava

A máme tu 31.srpen. Letos je nás v autě šest. Asi ten nejdůležitější (stejně jako loni) je náš caddy Standa. Lucka s Lenkou (tRUtNovský princezny), Dejf a já (Krkonošský setrvák) a pak Valeri. Na něj čeká jeho druhá půlka týmu v Třinci na startu. Cesta se nám trochu komplikuje u Mohelnice, kde trčíme 50 minut v koloně. Cestou tedy měníme plány – nejprve klíče od ubytování, pak Třinec a registrace. Zpátky do Frenu převléknout se a opět zpět do Třince na start. Pořád hlídám dešťový radar a počasí. Vypadá to, že letos by mohlo být teplíčko jako na K100. Pokud déšť, tak jen pár kapek. Takže opět nalehko, bez bundy. Do báglu beru vestičku a na ruce návleky. To je všechno… Kdyby začalo pršet, tak jsem v pr…. a na kopcích zmrznu, protože první setkání se Standou je opět naplánované do Ostravice na pile.

A jde se na to...

Trošku to máme na knop, ale dáváme to. Za 5 minut start stojíme v koridoru a čekáme na odpočet. Obíháme kolečko po stadionu s hudbou Boyardu a „hovňostrojem“ nad hlavou a pryč ze stadionu a Třince.

Je parádní, jak místní podporují beskydskou. Až po sjezdovku pod Javorový stojí skupinky a fandí. A kde nefandí lidé, tam je zastoupí psi za plotem.

Tentokrát se necítím po cestě tak ztřískaně jako loni. Běžíme v klidu a pak už stoupáme v davu až nahoru. Na Javorovém hraje hudba. Jó prima. Ale žádný reprák, pěkně živá kapela! A že válí. V poklusu pokračujeme dál na CP Velký Javorový a následně „padáme“ do Řeky. Nechápu jak to, ale letos je tu méně lidí než loni. Rychle do sebe hrcnu dva kelímky ionťáku a už to mastíme proti vrstevnici směr Ropice. Zatímco loni to byl krok – sun – krok, letos to jede až nahoru bez zastavení. Jsme nahoře na Ropici. A Lenku s Luckou jsme nepotkali? Jak to? Čekal jsem je před námi. Daleko za námi nejsou – dvě sukýnky potkáváme sotva 100 metrů pod vrcholem. Mydlíme to do Morávky na sváču. Na melouna. A pomeranč. A tatranku. Otočím tuhle rundu asi 6x a pak kolem svítícího kostlivce na Travný. Časovou bránu, zavírající vrchol, stíháme v pohodě. Tentokrát mi to nahoru i dolů uteklo rychle. Jak se mi běží krásně, když se letos nemusíme bořit po kotníky do rozmáchaného jehličí… Napojujeme se na spodní cestu k short trase. Odtud je to kousíček do Krásné na další občerstvovačku. Zatím mi to vychází dobře, že se nemusím krmit cestou a stačí mi to, co sním na občerstvovačce. No sem tam sprásknu nějakou pytlíkovou přesnídávku, ale do nouzového chleba jsem kousnout ještě nemusel. Ten si nechávám k polévce do Ostravice. V Krásné tedy dávám stejné jídelní kolečko jako předtím v Morávce, ale přihazuji k němu další dvě rundy. Uf, funím jak lokomotiva – to už jsem přehnal. Čeká nás stoupání na Lysou. Spát se mi nechce, tak bezva. Cesta se stočí ze silnice směr Lysá. A tady to na mě (stejně jako loni) opět začíná padat. Dokud mám Dejva na dohled, tak dobrý. Ale jakmile mi zmizel z dohledu, tak jsem totálně na šlupky a regulérně usínám. Motám se jak nalitý. Asi jsem usnul nebo to byly halušky, protože jsem v lese potkal svou ženu s dětmi a fandili mi… Fakt super. Jestli se nezmátořím, tak zůstávám spát v mechu u cesty. Cesta se narovnává a přede mnou je vidět obrys vysílače na Lysé. Lusknutím prstů je únava pryč a opět vnímám okolí jako dole v Krásné.

Poslední cikcak a jsem na Lysé. Tady na mě Dejv čeká už 10 minut. Je mi to líto, ale někdy tu hlavu nepřeperu. Původně jsem chtěl jít k hladícímu bodu, ale kašlu na to. Na tohle zkrátka někdy není čas.

Dolů z Lysé to frčí jedna báseň. Před Ostravicí na Albínově náměstí je jedna skrytá kontrola. Nějak jsem ani nepostřehl, že je skrytá. Jdeme po značení, a to nás k ní přivádí. Pak už jen seběhnout do Ostravice na polévku a přepakovat batoh. Loni jsem se už tady trápil. Teď to zatím jede.

Ostravice

První je na pořadí ta divná polévka v kelímku. Je tak akorát na vypití a těch pár nudlí, také do sebe nějak nasypu. K tomu si dávám svůj „nouzový“ chleba se šunkou, aby toho bylo trochu víc. A pak tradiční kolečko po melounech, pomerančích a tatrankách. Do auta převléknout do suchého…. Počkej do suchého? No já jsem kus hovězího – mám tu jen teplé oblečení, ale náhradní krátké triko jsem nechal doma…. No tak nic. Do báglu přesnídávky, do žaludku ještě snikrsku. Vylít ten hnus, co jsem si doma namíchal a do vaku čistou magnesku. Nějak mi ta pepsi poslední dobou nejede.

Lucka s Lenkou jsou nám neustále za zadkem. Jsme jako na gumě. Buď jsou pár metrů před námi nebo za námi. Ale pořád jsme max do kilometru kolem sebe. No ani bych se nedivil, kdyby nás dali. Ale o tom s Dejvem debatujeme už od Javorového, že to holkám jde velice dobře. Zrají jako víno.

A teď na pověstný Smrk. Loni se mi to tak strašné nezdálo. Loni v mlze a dešti nahoru. Letos je dole mlha, nahoře sluníčko. Krása a chládek. Hlavně ať nezačne valit ten žlutej nahoře naplno. Letos už vím, co mě čeká a o to víc bolí. V té prudké, kamenité části se trochu zhustil provoz, ale pořád to šlape.

Princezny se snaží

Lysá hora

A teď na další CP do Čeládné. 8 km seběhu – co víc si přát. Z Ostravice to je na Čeládnou nějakých 14 km. Ale hlad mám kousek za vrcholem Smrku. Plánuji, že si dám druhou půlku chleba. Nedal…. Letěla do koše hned – šunka to už nevydržela a zasmrádla. Tak zase budu o pár gramů zátěže lehčí. Lenka tahá z auta slané chipsy. Sůl navíc neuškodí a tuk je palivo ultraběžce. Rozhodně dnes mi to neublíží.

Čeládná

Před stoupáním na Pustevny nás čeká asfaltová část. Holky natahují krok a máme co dělat, abychom je uviseli. Už od Ostravice zkouší dohnat dvojici na třetím místě. Tam ztrácely 20 min, teď už to narostlo na 30 minut. Hůlky do údolí nezahodily, a ještě cítí šanci… Podruhé brambora – to by byl pešek…

Stoupáme s Dejvem na Čertův mlýn / Pustevny. Kolem nás jsou hejna much a hovad. Dejv je poučen z předloňské B7 a má sebou repelent. Stačí 3x šplíchnout máme klid. Díky! Hlavu to pořád ještě baví, ale nohy už trochu skřípou. Výpadek tréninku je znát. Trošku mě to mrzí, ale letos se to nese v hesle PŘEŽÍT. Zkrátka cíl je CÍL. Tak to mám letos od prvního závodu. Zatím to vychází. Na Pustevnách nás čeká další polévka, kofola, a hlavně chleba s masovou pomazánkou. Ta loni bodla jako sviň. Teď si dávám navrch ještě kyselé zelí. Pro mě fajn věc na žaludek i když jej ještě nemám rozbouřený. Ale prevence není nikdy dost.

Pustevny

Tady se teoreticky začíná rozhodovat, tady se začíná závodit. Jak jsem doteď nesledoval, kdo má na ruce, jakou pásku, tak tady už to sledovat začínám. A působí to skvěle – každá zelená (long) je jako rudý hadr na bejka.

Loni jsem měl pocit, že dostat se dolů do Ráztoky to je ukrutná tyranie. Letos to je nějak blíž… Okolo nás je hodně běžců, tak nás to nutí vybičovat se i v seběhu. Asfalt dává zabrat. A to i nahoru. Ten kilometr přežijeme a pak hurá na lesní cestu do lesa.

Radhošť

Na Radhošti je příjemně. Tady je jen CP. Poděkujeme a hurá dolů na Pindulu. Tady by to chtělo nějaký nakopávač. Red bull je v autě. Nakonec si dávám jen kofolu a něco pojím, abych to už do cíle dotáhl bez hladu. Zbývá osmý kopec – Velký Javorník a posledních cca 600 výškových metrů. Holky byly před námi už na Radhošti a teď nám na Pindule také berou roha. Teď bojují i o to 4. místo – zezadu se na ně dotahují páté.

CP Pindula

První kopec proti vrstevnici, pak svážnice. Okolo nás jsou dva týmy se zelenými páskami. Dejv nás opět tlačí do ostrého finiše a je to dobře. Za chvíli je necháváme za sebou, ale podle jejich slov, nám to zadarmo nedají. Neohlížím se, tak nemám ponětí, jak moc se chytli. Nechápu, jak jsem to udělal, ale nohy přestávají trochu bolet a rvou druhé stoupání směr Javorník co to dá. Holky dáváme kousek pod vrcholem druhého stoupání. Teď už se jede na setrvák. Na ten náš Krkonošský setrvák. Dobře jsi to Dejve vymyslel. Ten se netočí jen nohama, ale i v hlavě.

Velký Javorník

Valíme bomby, co to dá. Velký Javorník. Poslední, osmý kopec zdolán. Pouštíme to do Frenu do cíle. Posledních 7 km z kopce. Kamenitý cikcak, Koliba. Najednou rána a Dejf leží na zemi. Dodřenej necelé 2 kilometry před cílem, a ještě ne vlastní vinou…. Ne na všechny působí zelené pásky na ruce mírumilovně 😉. Rychle se sbírá a už to kalíme dál. Posledních 1,5 km. Najednou se přes nás převalí dvojka, co se nás chytla za Pindulí. Další červený hadr nám mává před očima. Další výzva. Dáme je? Jasně jdeme do nich. Chytneme se toho slabšího a v cílové rovince je šmikneme. Jenže ta Dejvova palice beraní to rve za tím, který má víc sil. Doteď mi bylo fajn, odteď jedeme naplno až do cíle. Nejde o to kolikátí budeme, ale jde o to se kousnout až do cíle. Nevím, kolik lidí jsme předběhli na posledním kilometru, ale málo jich nebylo. Když za magory, tak pořádné. 4:30 / km a v nohách 95 km? Proč ne. Je vidět, že to asi umíme. No zadarmo to kluci ze „Samota ve dvou“ týmu nedostali. Nakonec nás ale o pár metrů udolali.